Nejdříve ve třicátých letech
Jakmile se vypořádáme s koronavirem, je téměř jisté, že se vrátíme k ekonomickému růstu a ke všeobecnému technologickému i společenskému pokroku. Prozatímní tempo vakcinace však nedává příliš velké naděje, že se to stane ještě letos. A na podzim nás čekají volby, což opět přinese vyhrocenou společenskou debatu. I když nepředpokládám, že bychom se byť přiblížili situaci v USA. Naštěstí. Pak se snad začneme vracet k optimismu a lepší náladě.
Co se „roaring twenties“ týče, pak v USA (ani v Německu, kde jim říkají „goldene Zwanziger“) si tamní obyvatelé tehdy nemysleli, že žijí ve skvělé době. Měli problémy, které je zatěžovaly, a až zpětně si mnozí uvědomili, jak dobrá tato éra byla. Určitě tedy v průběhu dvacátých let 21. století nepoznáme, že si žijeme dobře, to lze až s odstupem.
Co se českého kontextu týče, zřejmě ještě několik desetiletí budou dominovat „roaring devadesátky“, kdy moje generace prožívala dětství, a proto na toto desetiletí nedá dopustit (kniha Pure devadesátky), a generace našich rodičů a prarodičů poprvé poznala svobodný svět. Bylo to desetiletí nově objevené svobody, prakticky nepřetržitého ekonomického růstu u nás i ve světě, víceméně bez válek a terorismu, první počítačové desetiletí…
To v našich pamětech máloco překoná. Věřím, že se v tomto desetiletí svět postaví na nohy, a půjde světlejším zítřkům vstříc. Současné desetiletí však začneme férově hodnotit nejdříve ve třicátých letech.
Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu
Martin Pánek je ředitelem Institutu liberálních studií. Vystudoval ekonomickou analýzu na NF VŠE. V minulosti působil jako asistent europoslanců v Evropském parlamentu a aktivně se angažuje v Operaci Kyseláč. Zabývá se mezinárodním obchodem, migrací, svobodou slova, lidskými právy nebo americkým ústavním právem.
