Nejdříve ve třicátých letech
Jakmile se vypořádáme s koronavirem, je téměř jisté, že se vrátíme k ekonomickému růstu a ke všeobecnému technologickému i společenskému pokroku. Prozatímní tempo vakcinace však nedává příliš velké naděje, že se to stane ještě letos. A na podzim nás čekají volby, což opět přinese vyhrocenou společenskou debatu. I když nepředpokládám, že bychom se byť přiblížili situaci v USA. Naštěstí. Pak se snad začneme vracet k optimismu a lepší náladě.
Co se „roaring twenties“ týče, pak v USA (ani v Německu, kde jim říkají „goldene Zwanziger“) si tamní obyvatelé tehdy nemysleli, že žijí ve skvělé době. Měli problémy, které je zatěžovaly, a až zpětně si mnozí uvědomili, jak dobrá tato éra byla. Určitě tedy v průběhu dvacátých let 21. století nepoznáme, že si žijeme dobře, to lze až s odstupem.
Co se českého kontextu týče, zřejmě ještě několik desetiletí budou dominovat „roaring devadesátky“, kdy moje generace prožívala dětství, a proto na toto desetiletí nedá dopustit (kniha Pure devadesátky), a generace našich rodičů a prarodičů poprvé poznala svobodný svět. Bylo to desetiletí nově objevené svobody, prakticky nepřetržitého ekonomického růstu u nás i ve světě, víceméně bez válek a terorismu, první počítačové desetiletí…
To v našich pamětech máloco překoná. Věřím, že se v tomto desetiletí svět postaví na nohy, a půjde světlejším zítřkům vstříc. Současné desetiletí však začneme férově hodnotit nejdříve ve třicátých letech.
Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu
