Němce chápu. Snaha o umělé posouvání úrokové míry do záporných hodnot může vytvářet nerovnováhy v ekonomice a má přímý vliv na výnosnost úspor. Inflační cílování je standardním nástrojem monetární politiky, ale vzhledem k problémům s jejím měřením se mohou výrazně měnit relativní ceny, aniž vidíme okamžitý nárůst inflace. Problém s cílováním pak je o to větší, čím méně standardní prostředí v ekonomice je.
Záchrany bank po krizi a nehospodárných států, jako je Řecko, nelze provést magicky, proto monetární politika přesouvá náklady na subjekty držící úspory, což vyvolává morální hazard a otázku, jakou implicitní cenu jsme ochotní zaplatit za domnělou stabilitu. Rozložení nákladů na stabilitu monetární politikou eurozóny v tomto případě dopadá tam, kde existují nejmenší problémy.
Změřit náklady a porovnat je s přínosy stability je obtížné či spíše nemožné i u agregátů. Němci ze záchrany eura těží, ale také za ni platí. Dopad na konkrétního Němce je proto nekvantifikovatelný, ale určitě budou existovat ti, kteří celý systém svým zodpovědným chováním dotují. Centrální banky by měly vytvářet prostředí, kde vznikají úspory a rezervy na straně subjektů, které je poskytnou, pokud je třeba, tak, aby ekonomika nevyžadovala dodání likvidity externě politikou centrální banky.
