Striktní časové omezení
Ukončení mimořádných opatření je klíčové. Absurdních rozměrů tento problém nabývá v USA, kde nouzový stav dává prezidentovi větší pravomoci. Z přehledu národních nouzových stavů vyplývá, že v USA jich platí 35 – první od Carterovy vlády (z roku 1979!), šest od Clintonovy, jedenáct od Bushovy, deset od Obamovy a sedm od Trumpovy. Poslední nouzový stav (sankce proti Rusku) byl ukončen před pěti lety. Dočkáme se někdy ukončení nějakého dalšího?
Proto je důležité dbát, aby opatření, která dávají vládě více pravomocí, byla striktně časově omezena. Obdobně by to mělo být i u kurzarbeitu. Pokud by měl být prodloužen, vždy s explicitním souhlasem parlamentu. A stejný princip by měl platit pro všechny zákony i mezinárodní smlouvy. Jejich platnosti může být delší – u zákonů třeba čtyři roky, aby o nich hlasovala každá Sněmovna, u mezinárodních smluv třeba deset let. Parlament by měl hlasovat, že chce platnost těchto závazných právních norem prodloužit.
Zajistilo by to opětovnou veřejnou debatu a demokratickou validitu norem, které se často schválily v době, kdy i elektorát byl zcela jiný. To, že se to neděje, vede k něčemu, čemu ekonomové říkají efekt západky (ratchet effect). Ta také pouští jedním směrem, ale opačným nikoli. Proto nových zákonů a povinností přibývá, staré se ruší málokdy, výdaje státu dlouhodobě spíše rostou, stejně jako centralizace.
Existují výjimky, ale obecně to funguje téměř ve všech státoprávních orgánech na světě včetně Evropské unie. (I když si nedovolím nepoznamenat, že kritéria Paktu stability a růstu byla porušena dávno před pandemií tolikrát, že lze říct, že nikdy efektivně neplatila.) Pandemie je tu zatím s námi a pro spoustu jednotlivců a firem jde o těžké období. Asi nelze naléhat na vládu, aby s opatřeními skončila brzy, musíme se však o tom seriózně zamyslet. V Liberálním institutu monitorujeme zavedená opatření ve stále aktualizované studii.
Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu
