„Jsem sice zdejší a ty místní mravy mám v krvi; řek bych však, že tenhle zvyk se nejlíp uctí, když se poruší,“ říká Hamlet v překladu Milana Lukeše. Nejsem si jistý, zda mají politici v krvi „místní mravy“ fiskální odpovědnosti, její zvyky však porušením uctívají často. Pakt stability a růstu je proto v podstatě bezcenným kusem papíru a jakékoliv jeho zmírnění se bude rovnat faktické rezignaci na fiskální pravidla. Tím se však opět eurozóna velmi promění, a argument o závazku přijmout euro bude ještě slabší.
Eurozóna, do které jsme se teoreticky zavázali vstoupit Přístupovou smlouvou z roku 2003, je naprosto jiná měnová unie než ta z roku 2021 a dále. Zda je zadlužování dobré z fiskálního hlediska, je jiná otázka než dosud probírané politické hledisko. Ale i tady jsem „ze staré školy“, že se vlády nemají programově zadlužovat. Měly by hospodařit s vyrovnanými rozpočty, nebo by se o to měly aspoň snažit.
Pandemie je výjimkou. A vlády měly volit vyšší zadlužení a nakoupit například dost vakcín za vyšší cenu, zaplatit dost testů či „motivačné“, aby lidé zůstali doma a zavřeli podniky. Vlády zcela propadly ve vyřešení nerovnice, že biliony jsou více než miliardy. Každý měsíc pandemie stojí neuvěřitelné částky. Výdaje veřejných rozpočtů jsou v porovnání s tím zcela zanedbatelné. Ale po pandemii bychom se měli vrátit k fiskální odpovědnosti.
