Odpověď na otázku, zda máme šanci uspět v turbulentním digitálním světě, lze hledat v průniku mezi tím, co tento svět charakterizuje, a tím, jakou cestou se Česko v posledních letech ubírá. Rysem technologické (r)evoluce posledních desetiletí je bezpochyby decentralizace. Původně vysoce deterministicky orientované odvětví počítačové vědy postupně odhalilo, že cestou k dosahování lepších výsledků je využití potenciálu emergentních procesů. V digitalizaci lze tak do jisté míry zaznamenat posun od programování algoritmů k návrhu ekosystémů, a to nejen v oblasti vlastního vývoje samotných technologií, ale také ve způsobu organizace a managementu.
Efektivita této paradigmatické změny v přístupu k softwarovému inženýrství by jistě nepřekvapila morální filozofy Adama Smitha a Adama Fergusona a nepřekvapila by ani ekonomy Carla Mengera a Friedricha Hayeka. Od Smitha k Hayekovi akcentovala totiž tato tradice morální filozofie a ekonomického myšlení důraz na procesy, jejichž výsledkem jsou společenské struktury a řád, který nikdo vědomě nenavrhl.
Pokud chceme uspět ve světové konkurenci, kde klíčem k úspěchu je neustálá inovace vycházející z institucionálních uspořádání, která umožňují lidem sledovat různé zájmy a cíle, musíme i na úrovni sociálního systému v Česku rozšířit možnosti decentralizovaného rozhodování. Decentralizované systémy, jakým je svobodný trh postavený na principech vlastnických práv, cenovém mechanismu a principu zisku a ztráty, potřebují k efektivní koordinaci vedle pravidel a norem také určité charakteristiky prvků daného systému.
Formální pravidla a normy jsme víceméně úspěšně importovali ze západních demokracií již na počátku transformace, kdy jsme zavedli právní a ekonomický systém, který se v mnohém podobá světově nejúspěšnějším ekonomikám. Největší výzva pro českou společnost tak stojí tam, kde je třeba změnit mentální modely, na základě nichž si každý jednotlivec v naší zemi tvoří představy o fungování světa kolem sebe.
Vedle institucí formálního charakteru zde stojí instituce neformální, které mají obrovskou sílu ovlivnit mezní společenské procesy. Svoboda a inovace jdou ruku v ruce a skutečná svobodná kooperace je závislá na každodenních lidských interakcích. I proto má „neviditelná ruka“ Adama Smitha dvě neoddělitelné charakteristiky – mezilidské vztahy a morálku na straně jedné a neosobní tržní proces na straně druhé.
Pokud chceme uspět ve světě, který je charakteristický rychlým přenosem informací a neustálými inovacemi, musíme v každodenních interakcích motivovat kreativitu a kritické myšlení proti bezduché poslušnosti a konformitě. Jednou z cest ke změně mentálních modelů a percepce okolního světa je vzdělávání, které si neklade jiné cíle než umožnit lidem, aby měli v budoucnosti co možná největší svobodu volby. Takový vzdělávací systém je ze své podstaty stejně decentralizovaný, jako jsou decentralizované jakékoli jiné tržní vztahy.
Vzdělávací systém tu není proto, abychom dopředu plánovali jeho výstupy a centrálně plánovali, jaké budou potřeby ekonomiky za 20 či 30 let. Stejně tak jako stát tu není proto, aby plánoval, jak má náš úspěch v budoucnosti vypadat, ale proto, aby poskytoval institucionální prostředí, ve kterém decentralizovaná koordinace umožňuje všem lidem ve společnosti sledovat takové cíle, které si oni sami pro sebe stanoví. V posledních letech se ale objevují tendence naznačující, že se v Česku ubíráme směrem spíše opačným. Skrze různé iniciativy jako například státní maturity, regulace inovativních sektorů ekonomiky či socializace důchodového systému, narůstá centrální plánování a omezuje se decentralizované objevování a svobodné rozhodování.
V komplexních systémech, jako jsou přírodní ekosystémy či lidská společnost, se setkáváme se dvěma procesy, explorací a exploatací. Tyto procesy mají radikálně odlišné charakteristiky. Zatímco proces exploatace, který využívá známého a na svém konci vede k úplnému vytěžení daného potenciálu, známe velmi dobře z naší historie čtyř desetiletí prožitých v socialismu, proces explorace, který vyžaduje volnost v objevování a způsob myšlení ochotný vstoupit do neznáma, se musíme právě díky socialistické historii opětovně učit.
Proces explorace vyžaduje radikální decentralizaci a do jisté míry i náhodnost, se kterou se mnoho lidí po desetiletí vzdělávaných v centralizovaných systémech pro vynucení konformity těžko srovnává, ale je to právě tento proces, který umožňuje naplno využít nekonečný zdroj v podobě lidské mysli, o kterém mluvil Julian Simon.
Můžeme tedy uspět? Určitě, ale musíme rozšířit formální změnu společenských struktur z počátků české transformace o skutečnou změnu kultury na úrovni jednotlivých rozhodnutí, ať již v případě státního aparátu či uvnitř jednotlivých firem, která bude podporovat kreativitu, kritické myšlení a individualitu. Prvním krokem k úspěchu je tak tolerance vůči alternativním přístupům a radikální odklon od konzervativního myšlení, které má za cíl zachovat svět ve stavu v jakém byl v době, kdy ho naše mysl začala poprvé poznávat.
[Publikováno v knize „Návrat k prosperitě„, vydala Česká manažerská asociace ve spolupráci s vydavatelstvím Mladá fronta a. s.; Praha, červen 2020, 164 stran]
