Nedávno proběhla všemi českými médii zcela nevyvážená vlna nadšení: v opakovaném referendu řekli irští občané ano Smlouvě z Nice a umožnili tak náš vstup do ráje, který pro mnoho českých žurnalistů představuje Evropská unie. Oslavné komentáře citující uspokojené výroky špiček evropské i domácí politiky nebyly narušeny ani signály z Holandska, Dánska a dalších států, které naznačovaly, že dosáhnutí konsenzu v otázce rozpočtu společné zemědělské politiky (CAP) bude problematické a může silně zbrzdit integrační snahy.
O čem je vlastně smlouva z Nice? Smlouva z Nice upravuje mechanismy přijímání nových členů a svým způsobem tento proces zjednodušuje. Zatímco předcházející Amsterdamská smlouva počítala s přijetím 5 zemí a další rozšiřování nevylučovala, nicejská smlouva implicitně uvažuje již o Evropě 27 zemí. Je tedy nutné konstatovat, že co se týče rozšíření ve stylu velkého třesku (10 a více zemí), jde ve svých úvahách nicejská smlouva dále než amsterdamská. Na druhou stranu i sám Romano Prodi konstatoval, že neschválení smlouvy z Nice není legální překážkou rozšíření. Problematickou částí smlouvy je jednak forma zmíněné zvětšené kapacity přijímání nových členů a za druhé další mechanismy, které nemají s rozšiřováním EU žádnou souvislost a jsou k smlouvě přidány jakoby navíc. V první oblasti je to zejména silná změna hlasovacích poměrů v institucích EU, zejména v Evropském parlamentu a Evropské komisi, zřetelně ve prospěch větších unijních států jako je Německo či Francie. Navíc změna principů fungování EK směřuje k vytvoření tělesa připomínajícího evropskou vládu. Zavedení mechanismu většinového hlasování ruší státní veto v mnoha citlivých otázkách. Smlouva z Nice taktéž obsahuje základy pro ustavení „Rapid Reaction Forces“, jakési malé evropské armády, pro kterou se počítá s 60 000 vojáky. Nebylo by poctivé smlouvu označovat za něco, co přemění současnou Evropskou unii do podoby centralizované diktatury, je ale zcela nepochybné, že jde o posun směrem k federalizaci unie. S přijetím nicejské smlouvy je výrazně oslaben koncept mezivládní spolupráce v liberalizovaném evropském prostoru a silnějším se jasně stává pojetí Evropy jako jednoho státu.
Historie smlouvy z Nice je velmi prostá. Její konečné podoby bylo dosaženo v časných ranních hodinách 11. prosince roku 2000 po předchozích nekonečných jednáních a od té doby smlouva procházela jednotlivými členskými státy Evropské unie a čekala na své schválení. V Irsku dle ústavních principů musí hlasování takového významu projít všelidovým referendem a tak 7. června 2001 se 53,87% hlasujících voličů rozhodlo, že Smlouva z Nice není pro Irsko a Evropu dobrá. To by dle demokratických principů, které zastávali již staří Římané, znamenalo nutnost smlouvu přepracovat (tedy dosáhnout nového konsenzu), případně přijít se smlouvou zcela novou. Z unijního hlediska by to znamenalo jisté zdržení v přijímání nových členů, které by s ohledem na nejnovější rozpočtové nejasnosti uvnitř i vně EU bylo spíše užitečné. Irští představitelé ale zvolili zcela netradiční postup – po konzultacích v Bruselu se rozhodli referendum zopakovat za situace, kdy na samotné smlouvě nebyla změněna ani čárka a datem volby určili 19. listopadu letošního roku. Aby byl zajištěn maximální úspěch, byla spuštěna rozsáhlá „informační kampaň“ plná polopravd („Smlouva z Nice je nezbytná pro rozšíření EU.“), která navíc byla skvěle synchronizována s výroky vedoucích představitelů Evropských institucí („Irsko svým členstvím v EU mnoho získalo, te je čas vracet.“). Občané kandidátských zemí se tak na chvilku stali rukojmími, které hrozila Evropská unie „odstřelit“, neschválí-li se smlouva z Nice.
Irské události vynesly na světlo nedemokratické prvky evropské integrace. Je jednoznačné, že názor voličů byl zpochybněn a následná propagační kampaň měla za úkol zvrátit myšlení a hlasování Irů, což se podařilo. Bude jistě zajímavé sledovat i dění v České republice před nadcházejícím referendem o našem vstupu do EU. Chystá se totiž také „informační kampaň“ (resp. komunikační strategie) a mluví se o možnosti načasovat referenda ve střední Evropě zajímavým způsobem: V Česku, jako v zemi s nejnižší podporou vstupu, by se mělo hlasovat až nakonec, aby se mohlo poukazovat na předchozí, pravděpodobně úspěšná referenda v okolních státech. Kdo bude rukojmím
tentokrát?
