Nedávno jsme mohli zaregistrovat výzvu předsedy Poslanecké sněmovny prezidentu ČR k otevření diskuse, která by se měla přímo týkat návrhu ústavní smlouvy EU. Jestliže ponecháme stranou, zda je taková diskuze již více či méně otevřena nebo neprobíhá tak, jak by si někteří představovali, měli bychom si položit otázku, co by mělo tím podstatným předmětem této diskuse být. Princip přímé demokratické výměny názorů není dost dobře aplikovatelný na každý paragraf poněkud rozsáhlého dokumentu.
První rozměr euroústavní polemiky bývá často vztažen k právnímu uspořádání Evropských institucí. Euroústava má pomoci sjednocené Evropě nalézt politickou suverenitu, a tím jí umožnit lepší vyjednávací pozici vůči jiným mezinárodním zahraničně politickým subjektům. Jejím úkolem je také zefektivnění rozhodovacích procesů, sjednocení dosud platných smluv s jasnými právními principy. To vše se samozřejmě neobejde bez přesunu národních politických rozhodovacích pravomocí směrem k institucím EU. Jistě není žádných pochyb o tom, že centralizace politické moci zabezpečí flexibilitu rozhodování. Také není pochyb o tom, že silnější mocenská koncentrace umožní evropským politikům snadněji a flexibilněji řešit otázky spojené s vládnutím. Je ale toto pravým cílem politických elit EU, snadněji vládnout? I sám eurokomisař Vladimír Špidla přiznává, že by EU měla především zajistit prosperitu. A toto tvrzení by mělo být také středobodem celé euroústavní diskuse. V tomto smyslu se mi totiž jeví návrh ústavní smlouvy jako kontraproduktivní. Výčet směsice vyhandrkovaných „spravedlivých“ občanských „svobod“ v žádném případě k prosperitě nevede. Nejedná se totiž o neoddiskutovatelný rámec, který by prezentoval spravedlivá pravidla společenského soužití, ale je to seznam různých privilegií udělených některým skupinám obyvatel (příkladem jsou třeba lidé, kteří by uzavřeli úředně potvrzený sňatek). Navíc jsou tato privilegia mnohdy v konfliktu. V návrhu můžeme nalézt také některé nároky evropských občanů, například právo na bezplatné vzdělání nebo právo na práci či sociální podporu. Jaké se ale s těmito právy pojí povinnosti? Jak Evropský parlament vykouzlí prostředky na sociální jistoty? Přerozdělí je více rodině, přiřkne je studentům nebo bude financovat projekty veřejných prací pro chudé? Pokud bychom chtěli hledat opravdu nezadatelné a neporušitelné lidské právo obsažené v tomto dokumentu, tak je to rozhodně právo podřídit se liteře evropského zákona.
Jak ale lidská práva souvisí s prosperitou společnosti? Euroústava otvírá prostor pro budování evropského politického uskupení, které by mohlo mít v rukou nástroj, na základě něhož by bylo možné vyargumentovat jakoukoliv úroveň násilného přerozdělování. Z historie víme, že společnosti, v nichž nebyl vynucován respekt k vlastnickým právům, kde neexistují nezpochybnitelná „vyšší“ pravidla společenského soužití, a které jsou podřízeny diktátu moci, bývají odsouzeny k rozpadu nebo k žalostné chudobě. To však neznamená, že by myšlenka negativní evropské integrace byla špatná, pouze návrh evropské ústavní smlouvy žene politickou integraci evropského a možná i v budoucnu asijského kontinentu špatným směrem.
