Dovolte mi parafrázovat větu skvělého komika Willa Rogerse: „Nejsem členem žádné organizované skupiny. Já jsem libertarián.” Ale rovnou dodávám, že ani slovo libertarián mi plně nesedí. Pokusím se to vysvětlit.
Nálepky jako „libertarián” ne vždy vyjasňují debatu. Někdy slouží jen jako náhražka myšlenky – jako když někdo řekne: „Aha, on taky patří k nim.” Když jsem dotlačen, abych sám sebe nějak zařadil, někdy výraz „libertarián” použiju, ale vždycky musím pár slov doplnit, aby bylo jasné, že nemluvím o členství v politické straně, nebo že nemusím mít dopředu daný postoj k nějakému probíranému tématu. Jindy se nazývám „klasickým liberálem“, ale když nemám čas na vysvětlování, posluchači těžko pochopí, v čem se to liší od dnešních (levicových) „liberálů“. Mé politické, etické a ekonomické postoje by asi nejlépe popsal pojem „voluntaryist” (od slova „dobrovolnost“) ve smyslu Auberona Herberta, britského filosofa 19. století. Jenže tenhle termín asi málokdo vůbec kdy slyšel.
Mohl bych být označen i jinak. Jsem třeba „rakušan” ve smyslu ekonomické školy, i když se hlásím i k řadě přínosů jiných ekonomických směrů. Jsem křesťan, který je ale současně racionalistou, protože věřím, že rozum ve vesmíru, který má svůj řád, je dar od Boha. Ačkoliv nezastávám ateismus Ayn Randové, jsem stejně horlivým obhájcem kapitalismu, jenž uznává nezadatelná práva člověka, úlohu podnikatele a nepřekonatelnost kreativní mysli. Jsem „konzervativec“ v tom smyslu, že si cením mnoha časem osvědčených tradic, i když jsem proti tomu, aby tyto tradice byly podporovány zákonem. Jsem „moralista“, protože si myslím, že mravní zásady jako čestnost, nezávislost, odvaha a sebekázeň jsou jednak správné a jednak nepostradatelné složky svobodné společnosti.
Lidé se mohou odlišovat ve svém hodnotovém řádu, zaměření, povolání a stále mohou být nazýváni libertariány v širším slova smyslu, i když sami sebe označují za objektivistu, rakušana, voluntaryistu nebo klasického liberála, křesťana či ateistu, moralistu či konzervativce.
Mám to štěstí mít ve všech těchto táborech řadu přátel a snažím se si je neznepřátelit. Nemám rád, když názorové rozepře vyústí v nepřátelství mezi lidmi, kteří jsou jinak ve většině témat spojenci. Jestli chceme věci opravdu změnit, pak je tolerance, stavění mostů a nacházení společných základů (což neznamená, že slevujete ze základních principů) lepší než svádění bojů o drobnosti. K čemu je koneckonců být sám přesvědčený o své pravdě?
Ačkoliv se neoznačuju za „objektivistu“, miluji tento citát (a mnoho dalších) Ayn Randové: „Když uvidíte, jak se obchoduje nikoliv na základě dobrovolnosti, ale na základě donucení, když uvidíte, že abyste mohli vyrábět, potřebujete povolení od lidí, kteří neprodukují nic, když uvidíte, jak peníze proudí k těm, kteří obchodují nikoliv se zbožím, ale se zvýhodňováním, když uvidíte, jak lidé bohatnou prostřednictvím korupce, zatímco na čestnost se doplácí, pak si buďte jisti, že tato společnost je odsouzena k úpadku.“
Jeden můj známý nedávno na facebook napsal: „Kdyby FEE a další libertariánsky orientované skupiny přestali do obhajoby svobody plést náboženství, podporoval bych je z celého srdce.“ Cítil jsem se vyzván, tak jsem na to napsal: „Nikdo ve FEE netvrdí, že musíte věřit v Boha, abyste ctil a podporoval svobodu. Respektujeme každého, kdo je proti donucování, ať již je jakékoliv víry nebo bez náboženství. A protože lidi soudíme jako jednotlivce a nikoliv jako příslušníky „skupin“, ke kterým je někdo řadí nebo podle nálepek, které jim někdo dává, neodsuzujeme lidi nějakého náboženství za špatné skutky jednotlivců, stejně jako neodsuzujeme ateisty za špatné skutky lidí, jako byl Mao nebo Stalin. Víra nebo absence víry je osobní záležitostí, nikoliv předpokladem pro obhajobu vlastnických práv.“
Neměl jsem v úmyslu dotyčného přesvědčovat o svém náboženství, ani jsem nechtěl eskalovat debatu do hádky. Chtěl jsem naopak zmírnit napětí zdůrazněním toho, co jsem považoval za společnou půdu. Oba chceme, aby ve společnosti bylo méně donucování. Žijeme ve světě, kde si spousta lidí bláhově myslí, že by donucování mělo být ještě více. Obhajují více donucování, což dokazují nekonečnou touhou řešit každý problém pod sluncem vytvářením dalších a dalších daněmi financovaných programů. Bral jsem toho známého z facebooku jako spojence, nikoliv jako nepřítele. A to je podle mě cesta, kterou bychom se měli vydat, pokud chceme my, kteří věříme ve svobodu, jednoho dne zvítězit.
Podělím se s vámi o slova, která jsem napsal do článku ve Freemanu v květnu 2007. Mohly by se stát základem pro smířlivější vztahy mezi různými proudy, které se dnes považují za protichůdné:
Dospělý zodpovědný člověk nikdy neusiluje o neoprávněnou moc nad jinými dospělými ani nechce, aby druzí byli nuceni podléhat něčím představám a plánům. To je tradiční pojetí svobody. To je odůvodnění pro omezení vládní moci nad našimi životy.
Stačí se letmo podívat na současnou politiku a nešťastná eroze svobody je zřejmá. Svěřili jsme vládám od obecní přes státní po federální úroveň pravomoc rozhodovat o více než 40 % našich příjmů ve srovnání s 6-7 procenty před sto lety. A nemálo obyvatel je přesvědčeno, že těch 40 % stále není dost.
Vybudovali jsme to, co Margaret Thatcherová posměšně nazývala „pečovatelským státem“, který nám, dospělým jedincům říká, jak se máme chovat, na co nemáme sahat a co smíme dělat, jako bychom byli malé děti.
Závěr: Je mi celkem jedno, jak se sami nazýváte, ale jestli se chcete dožít zásadního omezení donucování ve společnosti, pak jste mými spojenci a já s vámi chci spolupracovat. Soustřeďme se nikoliv na naše odlišnosti ale na přesvědčování těch, kteří stojí na opačné straně.
