Náhoda mě dříve upozornila na kontrast mezi dvěma typy vědeckého myšlení, který jsem od té doby sledoval s rostoucím zaujetím. Dlouho jsem si přál tento rozdíl popsat, ale odrazoval mě egoistický charakter takového popisu. Můj zájem o něj je do značné míry dán tím, že já sám představuji poněkud extrémní případ toho méně konvenčního typu a že popisovat jej nevyhnutelně znamená do značné míry mluvit o sobě a musí to vypadat jako omluva za to, že nevyhovuji uznávanému standardu. Nyní jsem však dospěl k závěru, že uznání přínosu, který studenti tohoto typu mohou mít, může mít důležité důsledky pro politiku vysokoškolského vzdělávání, a že z tohoto důvodu může takový popis sloužit užitečnému účelu.
Panuje stereotypní představa o „skvělém vědci“, která je sice přehnaná, ale ne zcela mylná. Je vnímán především jako naprostý mistr svého oboru – člověk, který má pohotově k dispozici celou teorii a všechna důležitá fakta svého oboru a je připraven v okamžiku odpovědět na všechny důležité otázky týkající se jeho oboru. I když takoví vědci ve skutečnosti neexistují, rozhodně jsem se setkal s některými, kteří se tomuto ideálu velmi blíží. A věřím, že mnozí další mají pocit, že je to měřítko, k němuž by měli směřovat, a často trpí pocitem nedostatečnosti, když se jim nedaří jej naplnit. Je to také ten typ, který se učíme obdivovat, protože ho můžeme pozorovat při jeho působení. Většina brilantních znalců, nejúspěšnějších učitelů, spisovatelů, přednášejících o vědě a jiskřivých řečníků patří do této skupiny. Jejich srozumitelné výklady vycházejí z úplného přehledu o celém jejich předmětu, který zahrnuje nejen jejich vlastní pojetí, ale stejně tak i teorie jiných, minulé i současné. Mezi tyto uznávané mistry dosavadního stavu poznání bezpochyby patří i některé z těch nejkreativnějších mozků, ale nejsem si jist, zda právě tato schopnost skutečně pomáhá tvořivosti.
Někteří z mých nejbližších kolegů a nejlepších přátel patří právě k tomuto typu a vděčí za svou zaslouženou dobrou pověst úspěchům, jež bych nikdy nemohl napodobit. Téměř v každé otázce týkající se stavu naší vědy je považuji za kompetentnější k podání informací než člověka svého typu. Určitě dokáží podat srozumitelnější výklad o dané problematice nezasvěcenému člověku nebo mladému studentovi, než bych byl schopen já, a jsou mnohem užitečnější pro budoucí praktiky. Chystám se zde však tvrdit, že v různých institucích existuje důvod pro několik jedinců s odlišným typem mysli.
Svým vlastním slovníkem jsem si zvykl označovat uznávaný běžný typ vědců jako „paměťový“. To je však docela nespravedlivé, protože jejich schopnosti jsou dány určitým druhem paměti a existují i druhy jiné. Proto zde budu tento typ nazývat jednoduše „mistrem svého předmětu“. Je to typ mysli, který si dokáže uchovat konkrétní poznatky, které četl nebo slyšel, často i přímo ta která slova, jimiž byla vyjádřena určitá myšlenka, a uchovat si je po dlouhou dobu. Tuto schopnost může člověk postrádat, i když může mít velmi dobrou krátkodobou paměť i na izolovaná fakta, jak mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, přinejmenším když jsem byl velmi mladý. Vděčím za to hlavně tomu, že jsem dokázal během několika týdnů před závěrečnými zkouškami shrnout veškerou látku z celoroční výuky několika předmětů, v nichž jsem neodvedl žádnou práci, a že se mi tím podařilo dokončit školní vzdělání, což mi umožnilo dostat se na univerzitu. Tyto znalosti jsem však zapomněl stejně rychle, jak rychle jsem je nabyl, a nikdy jsem nebyl schopen si ve své mysli udržet po delší dobu jednotlivé části složité argumentace, nebo uchovávat v paměti užitečné informace, které jsem nedokázal zařadit do rámce myšlenek, s nimiž jsem byl obeznámen.
Co mě uchránilo před tím, abych si ve společnosti oněch zdatnějších učenců vypěstoval akutní pocit méněcennosti, bylo vědomí toho, že za veškeré své nové a přínosné nápady vděčím právě skutečnosti, že nemám jejich schopnosti, tj. že si často nedokáži vzpomenout na to, co by měl mít každý kompetentní odborník „v malíčku“. Kdykoli jsem na něco spatřil nový pohled, bylo to v důsledku strastiplné snahy rekonstruovat argument, který by většina způsobilých ekonomů bez námahy a okamžitě reprodukovala.
Na čem tedy spočívají mé vědomosti, o které opírám své tvrzení, že jsem vzdělaný ekonom? Inu, určitě ne na tom, že bych si jasně vybavoval jednotlivé výroky nebo argumenty. Obvykle nejsem schopen reprodukovat obsah knihy, kterou jsem přečetl, nebo přednášky, kterou jsem slyšel, na téma, jímž se zabývám,[1] ale určitě jsem často velmi těžil z takových knih nebo přednášek, jejichž obsah bych nemohl popsat ani bezprostředně poté, co jsem je četl nebo slyšel. Ve skutečnosti by mě snaha zapamatovat si, co přesně spisovatel nebo řečník uváděl, připravila o většinu z přínosu tohoto výkladu, alespoň pokud by se týkal problematiky, na kterou jsem si již vytvořil názor. Už jako student jsem brzy vzdal veškeré pokusy dělat si z přednášek poznámky – jakmile jsem se o to pokusil, přestal jsem jim rozumět. Můj přínos z toho, že jsem slyšel nebo četl, co si myslí jiní lidé, spočíval v tom, že to jaksi měnilo „barvy“ mých vlastních konceptů. Neuchovával jsem si jejich myšlenky nebo pojmy, ale upravoval jsem vztahy mezi těmi svými.
Výsledek tohoto způsobu vstřebávání myšlenek lze nejlépe popsat přirovnáním k trochu rozmazaným obrysům kompozitní fotografie, tj. výsledku překrývání otisků různých tváří, které bylo svého času oblíbené jako prostředek k vystižení společných rysů určitého typu nebo rasy. Na takovém obrazu světa není nic dost přesného. Poskytuje však mapu nebo rámec, v němž člověk musí objevovat svou vlastní cestu místo toho, aby následoval nějakou cestu pevně stanovenou. Mé zdroje mi neposkytují definitivní střípky vědomostí, které bych mohl poskládat dohromady, nýbrž určitou modifikaci již existující struktury, do níž musím najít průchod pozorováním nejrůznějších varovných příspěvků.
Byl to tuším A. N. Whitehead, kdo kdysi vyjádřil hypotézu, že nové myšlenky se rodí ze stavu zmatku. To je určitě má zkušenost. A to proto, že jsem si nepamatoval odpovědi, které pro jiné mohly být zřejmé a že jsem byl často nucen vymýšlet řešení problému, které neexistovalo pro ty, kdo měli uspořádanější mysl. O tom, že existence tohoto druhu znalostí není zcela neznámá, svědčí jen napůl žertovný popis vzdělaného člověka jako někoho, kdo toho hodně zapomněl. Takové utkvělé vzpomínky mohou být docela důležitým vodítkem pro úsudek.
Mám sklon nazývat myslitele tohoto typu „hádankáři“. Nebude mi však vadit, budou-li označováni za „zmatkaře“, protože takový dojem jistě často vzbudí, hovoří-li o nějakém tématu dříve, než se bolestně propracují k určitému stupni objasnění.
Jejich neustálé potíže, které mohou být ve výjimečných případech odměněny novým vhledem, jsou způsobeny tím, že nemohou využít zavedených slovních vzorců nebo argumentů, jež ostatní hladce a rychle dovedou k výsledku. Jsou-li však nuceni najít vlastní způsob vyjádření přijaté myšlenky, někdy zjistí, že konvenční formule obsahuje jisté mezery nebo neodůvodněné tacitní předpoklady. Ti budou nuceni explicitně zodpovědět otázky, kterým se dlouho vyhýbali, věrohodným, ale nejednoznačným obratem nebo implicitním, ale nelegitimním předpokladem.
Zdá se, že lidé, jejichž mysl pracuje tímto způsobem, se do jisté míry spoléhají na proces myšlení beze slov, jehož existence se občas popírá, ale který, jak se mi zdá, přinejmenším dvojjazyční lidé často mají. Dokonce i po dlouhém úsilí o nalezení správné formulace slov si mohou být stále dobře vědomi toho, že přijatý výraz plně nevyjadřuje to, co mají ve skutečnosti na mysli. Vykazují taktéž další poněkud kuriózní rys, který, jak se domnívám, není vzácný, ale jenž jsem nikdy neviděl popsaný: mnoho jejich konkrétních myšlenek v různých oblastech může vycházet z nějaké jediné obecnější koncepce, již si sami neuvědomují, ale kterou, stejně jako podobnost jejich přístupu k jednotlivým otázkám, mohou mnohem později s překvapením objevit.
Pokud opravdu existují dva natolik odlišné typy mysli, které se mohou oba přičinit o rozvoj poznání, může to znamenat, že náš současný systém výběru uchazečů o studium na univerzitách může vyloučit některé z těch, kteří by k němu mohli přispět velkým dílem. Jsou tu samozřejmě i další důvody, které vyvolávají pochybnosti o zásadě, že na univerzitní vzdělání mají mít nárok ti, a pouze ti, kdož mohou složit určité zkoušky. Počet vynikajících vědců, kteří byli ve škole mizernými žáky a takovou zkouškou by nemuseli projít, je velký – a podíl dětí, jež byly ve škole velmi dobré ve všech předmětech a později se staly intelektuálně významnými, je poměrně malý. Připadá mi také zřejmé, že uplatňování této nyní přijímané zásady ve skutečnosti snižuje podíl studentů, kteří se věnují studiu z vášnivého zájmu o svůj předmět.
V každém případě mám sice vážné pochybnosti o tom, zda bychom měli dále zvyšovat počet těch, kteří získají nárok na univerzitní vzdělání složením určitých zkoušek, ale jsem pevně přesvědčen, že by měla existovat druhá cesta, kde rozhodující roli hraje intenzita touhy po získání vědeckých znalostí. To znamená, že by mělo být možné získat tento nárok nějakou vlastní dřinou. Ochotně připouštím, že mezi silou tohoto přání a schopností zaplatit za jeho uspokojení je jen malý vztah. Ani možnost financovat studium z běžných příjmů z jiné práce není zrovna adekvátním řešením – rozhodně ne u náročných experimentálních předmětů. Na odborných školách, jako jsou práva nebo medicína, mohou finanční problém vyřešit půjčky, které budou spláceny z budoucích příjmů. To však sotva pomůže při výběru těch, kterým bude umožněno věnovat se teoretické práci.
Existují však i takové oběti, které jsou v moci každého a které by mohly být považovány za oprávnění k tomu, aby se člověk mohl po určitou dobu plně věnovat studiu zvoleného předmětu. Kdyby bylo možné si tuto výsadu zasloužit tím, že se člověk na několik let zaváže k přísnému životu polomnišského charakteru a odepře si mnohé radosti a zábavy, které při dnešní míře blahobytu mládeže často považujeme za samozřejmé, pak by se vášnivý zájem o určitý předmět skutečně odvíjel od vlastního úsilí, a nikoli od úsudku někoho jiného o jeho schopnostech; šanci by tak dostali ti, jejichž talent se projeví teprve tehdy, až se budou moci do svého specifického předmětu plně ponořit.
Představuji si to tak, že ti, kteří se rozhodnou pro tento směr, budou mít zajištěny základní potřeby, jako je bydlení, skromná strava a dostatečný příspěvek na knihy a jiné potřeby, ale budou se muset zavázat k tomu, že budou žít nad tento rámec s velmi omezeným rozpočtem. Zdá se mi, že ochota vzdát se na několik let některých běžných požitků mladých lidí je lepším ukazatelem pravděpodobnosti, že jedinec bude mít z vyššího vzdělání prospěch, než úspěch u zkoušek z různých školních předmětů. Také bych se nedivil, kdyby ti, kteří si své právo na studium vydobyli takovou osobní obětí, byli svými spolužáky více respektováni než ti, kdož je získali složením zkoušek. Nejspíše stále zůstává pravdou a je uznáváno, že většina velkých úspěchů i úctyhodnosti je výsledkem sebekázně, která upřednostňuje cílevědomé sledování vlastního zvoleného cíle před většinou ostatních potěšení – obětování mnoha jiných lidských hodnot, jež museli mnozí z významných vědců podstoupit v nejproduktivnější etapě své kariéry.
Jisté je, že i v takovém systému
by pro přijetí bylo nutné prokázat určitou způsobilost ve zvoleném oboru a
opakovaně dokazovat progres v průběhu studia. Těm, kteří po dobu přibližně
čtyř let poctivě dodržují danou disciplínu a poté prokáží velké schopnosti,
bych také ponechal vyhlídku na rozsáhlé absolventské stipendium s naprostou
svobodou. I kdyby velká část těch, kteří s tímto programem začali, propadla a
buď studium nedokončila, nebo neprokázala více než průměrné výsledky, věřím, že
taková iniciativa by nám umožnila najít a rozvíjet talenty, které by bez
ní mohly být zmařeny. Zdá se mi totiž, že typ lidí, jež by to přilákalo, by měl
být důležitou složkou každé vědecké komunity – a pojistkou proti tomu, aby
dobří zkoušející zavedli vládu posvátných formulí, podle nichž by se všechny
mozky pohybovaly v zajetých kolejích.
Pro podobnou argumentaci viz F. A. Hayek: Autobiografické rozhovory. Brno: Barrister & Principal. 2002. Str. 142–143. – pozn. překl.
[1] Může to vyznít jako podivné přiznání od univerzitního pedagoga, který po čtyřicet let pravidelně přednášel dějiny ekonomického myšlení, a rád tak činil. Práce dřívějších studentů mě vskutku vždy velmi zajímaly a naučil jsem se z nich mnohému. A nějak mě bavilo přestavovat jejich životy a osobnosti, i když jsem si nedělal iluze, že to jakkoli vysvětluje jejich vědecké názory. Domnívám se, že jsem ve svých přednáškách také podal celkem přiměřený obraz jejich vlivu na vývoj ekonomie tím, že jsem diskutoval o jejich působení na ostatní. Svým studentům jsem však v podstatě sděloval to, co jsem se od těchto autorů naučil, a nikoli to, co si oni sami především mysleli, což mohlo být něco zcela jiného.
Z anglického originálu Types of Mind, publikovaného v rubrice Men & Ideas časopisu Encounter ve vydání ze září roku 1975, přeložil Štěpán Drábek v Olomouci během října roku 2023 s pomocí nástroje DeepL.
