Nejzákladnějším principem ekonomické vědy je zákon poptávky, který říká, že čím větší je náklad nějakého chování, tím méně bude takového chování mezi lidmi, a na druhé straně, čím méně nákladné dané chování je, tím více ho bude. Zákon poptávky se vztahuje na jakékoliv lidské chování a já jej v tomto článku budu aplikovat na – antikuřácké chování. Nedivte se, že pomineme jakékoliv otázky týkající se zdraví, protože ty pro naše dnešní téma – jak je antikuřácké chování ovlivněno náklady tohoto chování – nejsou relevantní.
Náklady, které nesou nekuřáci, když pomocí zákonů omezují chování kuřáků – řekněme v restauracích, barech či letadlech – se blíží nule, jsou to jen náklady v podobě přesvědčování zákonodárců. Pokud se cena něčeho blíží nule, vždy existuje tendence k nadměrnému užívání. Možná namítnete: „ale nekuřáckých prostor přece nikdy nemůže být příliš málo!“ Zkuste si tedy malý test: Představte si, že vám v autě daleko od města dojde benzín uprostřed vichřice. Jedu kolem a vy na mě zamáváte, abych zastavil a pomohl vám. Řeknu: Jasně, rád vám pomůžu a svezu vás do města. Ale jsem kuřák a budu v autě kouřit.“ Jaká je asi pravděpodobnost, že jako zapřísáhlý odpůrce kouření moji nabídku pomoci odmítnete? Možná jste v pokušení namítat: „To je ale něco jiného!“ Ani trochu to není něco jiného. Náklady nekuřáckého prostoru zkrátka existují a ne vždy musí mít finanční povahu. Ukažme si to ale na penězích.
Řekněme, že nedovolujte kouření ve svém domě. Přijdu k vám na návštěvu a nabídnu vám 100 dolarů za každou cigaretu, kterou mi dovolíte vykouřit. Tím jsem okamžitě zvedl náklady uchování vašeho nekuřáckého prostoru. Zachování nekuřáckého režimu ve vašem domě tak najednou bude znamenat ztrátu sto dolarů. Jestli jste stále zatvrzelí, můžu vám samozřejmě nabídnout vyšší cenu a ekonomická teorie říká, že při nějaké ceně uznáte, že udržení nekompromisně nekuřáckého prostoru za to nestojí.
Je pravděpodobné, že ve většině situací je totálně nekuřácký nebo totálně kuřácký prostor suboptimálním řešením. Při nulové ceně by tak existovalo příliš mnoho či příliš málo kouře. Problémem v naší společnosti je, že zákony již nařídily příliš mnoho nekuřáckých prostor. Z velké části je ale vina na samotných kuřácích, kteří ke své škodě nestanovují náklady nekuřáckého prostředí.
Asi řeknete: „Jak to ten Williams myslí?“ Tady je příklad: Před pár lety mě jeden kongresman (kterého nebudu jmenovat) pozval, abych udělal přednášku pro skupinu zaměstnanců kongresu. Zeptal jsem se ho, jestli by nevadilo, kdybych během přednášky kouřil a on mě poučil o zákazu kouření v budově Kongresu. Řekl jsem mu, že pokud nebudu moci kouřit, jeho pozvání k přednášce nebudu moci přijmout. Kongresman pak slíbil, že upozorní ostrahu, aby mě nechali kouřit a já pozvání přijal. Zažil jsem několik podobných případů, kdy jsem podobně stanovil cenu za zachování nekuřáckého prostoru. Takže já plně respektuji, že jednotlivci i organizace mají svá pravidla, ale já mám také svá pravidla.
Ani mé pravidlo není absolutní. Existují případy, kdy snesu pravidlo nekuřáckého prostoru a jsou jiné případy, kdy na něj nepřistoupím. Vždy to závisí na nákladech, které tím podstupuji. Myslím, že ostatní kuřáci by se měli chovat stejně. Řekněme, že vás někdo požádá o nějakou dobrovolnickou práci. Můžete na to odpovědět: „Ano, přijdu, ale jen když budu smět kouřit.“ Tato strategie může být koneckonců velmi příjemnou cestou jak se vyhnout nějaké nepříjemné záležitosti a přitom neříct ne. Stačí se zeptat, zda bude povoleno kouření.
A jaké je z toho všeho ekonomické ponaučení? Nulové ceny vedou k suboptimálním výsledkům, což se nevztahuje samozřejmě jen na otázku kouření. Jak by se vám líbily nulové ceny ve vašem supermarketu nebo obchodu s oblečením? Co myslíte, že byste našli na pultech v obchodě s nulovými cenami? Jestli je vaše odpověď „Nic, protože lidé by toho chtěli příliš mnoho,“ máte z dnešní lekce o nákladech chování jedničku.
