Trávíme příliš mnoho času čekáním na instrukce – a peníze – z Washingtonu. Splasknutí bubliny na trhu s nemovitostmi dalo politikům volnost dělat to, co chtějí dělat celou dobu: utrácet. Tradiční zábrany rozhazovačnosti, už tak slabé, byly definitivně spláchnuty. Rozpočet? O ten se budeme starat později. Inflace? Tou se budeme trápit později.
Jak upozorňuji ve své zbrusu nové knize No, They Can’t: Why Government Fails—But Individuals Succeed, volný trh skutečně nevyžaduje mnoho. Není jako orchestr, který by potřeboval dirigenta. Tím, co potřebuje, jsou vlastnická práva zaručující, že vám vaše věci nikdo nevezme. Právě tehdy lidé směňují svůj majetek k oboustranné spokojenosti. Zdroje kolují bez nutnosti jakékoliv donucovací síly centrální vlády, která by říkala lidem, kam mají které zdroje mířit – nebo aby jim říkala, že musí získat povolení dělat to, co považují za výhodné.
Za čas se ekonomika, nebude-li ochromená dalšími vládními zásahy, bude sama regenerovat. Ovšem Keynesiánci působící ve veřejném sektoru v době recese řekli, že vláda musí „nastartovat“ ekonomiku, protože firmy nezaměstnávají. Ekonomika ale není stroj, který by potřeboval nastartovat. Jsou to lidé, kteří mají cíle, jichž chtějí dosáhnout.
Přestože politici hovoří o „dávání“ peněz na toto a na tamto (vzpomínáte si ještě na ty poukázky na vratku daně ozdobené jménem prezidenta George W. Bushe?), vláda nemá žádné vlastní peníze. Musí je vzít ze soukromého sektoru. Stahování těchto omezených zdrojů dusí skutečnou ekonomiku.
Jednou z nejdůležitějších otázek v politice by mělo být: „Dokázal by soukromý sektor s těmito penězi naložit lépe?“
Dokonce i tak inteligentní osoba, jakou byl ekonom John Maynard Keynes, vypadá, jakoby na to zapomněl, když v roce 1936 napsal ve své Obecné teorii: „Stavění pyramid, zemětřesení, dokonce i války mohou posloužit růstu blahobytu.“
Touto logikou by mohla vláda hned zítra dosáhnout plné zaměstnanosti zákazem strojů. Představte si té práce, kterou by pak bylo potřeba udělat!
Zamysleme se nad těmi dalšími dvěma metodami jak „zvýšit blahobyt“, které Keynes spojil se stavěním pyramid: zemětřesení a válku. Jistě, po válce či zemětřesení je toho mnoho, co je třeba postavit. Po Haitském zemětřesení předsedkyně Sněmovny reprezentantů za demokraty Nancy Pelosi skutečně řekla: „Myslím, že to může být příležitost pro skutečný boom Haitské ekonomiky.“ Sloupkař New York Times Paul Krugman udělal podobný omyl. Na CNN řekl, že kdyby „mimozemšťané plánovali zaútočit a my bychom byli nuceni se připravit na mimozemskou hrozbu z vesmíru … současný propad by byl za 18 měsíců smazán.“ Ještě před tím prohlásit, že útoky z 11. září by mohly ekonomice prospět.
To je Keynesiánská nekompetentnost ve své nejhorší podobě.
Není snad zřejmé, že bez katastrofy ti samí pracovníci a zdroje mohou posloužit k tvorbě produktivní práce – v jejímž důsledku bude celková životní úroveň vyšší? Je něco shnilého na politice a ekonomii středního proudu, když její nejrespektovanější praktici dokážou tuto skutečnost přehlédnout.
