Všechny ekonomické sny a iluze roku 1968 pro současníky i pamětníky vystihuje osoba Oty Šika, „reformátora nereformovatelného“. Tehdejší místopředseda vlády patří v českém ekonomickém myšlení k velkým, ale spíš tragickým postavám. Dříve než většina jeho současníků chápal, že socialismus je ekonomicky odsouzen k zániku. Ota Šik (1919 – 2004) celý život zasvětil systému, jejž nazýval alternativní. Jenže i tato „třetí cesta“ byla a je pořád socialismem. Byť evropského, nikoli asijského typu.
Mé nejhezčí jarní probuzení
Je to příběh, jaký známe i u jiných předválečných levicových radikálů: za nacistické okupace pracoval v odboji (vstoupil do ilegální KSČ), byl zatčen a strávil čtyři roky v koncentračním táboře Mauthausen. Takový osud ho po válce předurčoval k stranické kariéře: absolvoval Vysokou školu politickou a sociální a Ústřední politickou školu KSČ. Přes práci na krajském a ústředním výboru se dostal k přednášení na Vysoké škole stranické při ÚV KSČ (1951 – 1962). V počátcích byl jednoznačným marxistou (dokonce lze o něm mluvit jako o jednom ze zakladatelů české marxistické politické ekonomie), ale postupně se názorově vyvíjel – až do pozice hlavního ekonomického reformátora „pražského jara“ 1968. Šedesátá léta označil sám Šik ve vzpomínkové knize Jarní probuzení – iluze a skutečnost za „nejhezčí a nejplodnější“ období svého života. A není se čemu divit. Na počátku 60. let se stal ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV a zároveň vlivným členem ÚV KSČ. V Ekonomickém ústavu si kolem sebe začal budovat skupinu mladých spolupracovníků (v memoárech je chválí jako „vzdělané, bystře myslící, analytické a vynalézavé hlavy“, což byla nepochybně pravda), kterou později propojil s jinými mladými ekonomy z ministerstva financí či Státní plánovací komise. Mimochodem, ze Šikovy skupiny „mladíků“ dnes zbyl v akademickém světě jediný, profesor Fakulty sociálních věd UK Karel Kouba. Právě tato teoretická skupina připravovala reformy, které měl Šik možnost prosazovat v roce 1968, kdy se na pár měsíců (od dubna do září) stal místopředsedou vlády pro otázky ekonomické reformy. Ovšem jakákoliv šance na její dokončení skončila pod pásy sovětských tanků 21. srpna, zrovna v době, kdy Šik trávil dovolenou v Jugoslávii.
Ano, socialismus selhal
Samozřejmě je dnes těžké odhadnout, jak by celá reforma dopadla a zda měla vůbec nějakou naději na úspěch (a co vlastně označit jako úspěch?). Dost možná by pozřela své vlastní tvůrce včetně Šika (což by možná právě bylo tím největším úspěchem…). Její jednoznačné pozitivum lze shrnout do lapidární věty: od socialistických ekonomů to bylo faktické přiznání absolutní – a pro ně kruté – porážky. Systém centrálního plánování očividně selhával. Šik byl jedním z těch, kdo na tato selhání upozorňovali celá 60. léta. Šlo o to, jak začít alespoň „hru na trh“. Na druhou stanu celá reforma 60. let byla velmi vágní a měla spoustu nevyřešených otázek, které Šik v té době spíše ignoroval. Prosazoval odstátnění jednotlivých podniků, přičemž se jich měly ujmout „kolektivy pracujících“ a díky své zainteresovanosti na mzdách být motorem jejich růstu. Jak by to vypadalo s fluktuací pracovní síly mezi podniky? Jak se stabilitou těchto vlastnických práv? Co s právní formou těchto podniků? Tyto a mnohé další otázky Šik vyřešit nestačil. Stejně tak v 60. letech na rozdíl od většiny západních socialistických ekonomů nepřijal klíčovou roli cenového systému. Z dnešního pohledu navrhovaný systém vypadá spíš jako sociálněinženýrská alchymie s velkým podílem centrálního plánování.
Stín, který nikdy nepřekročil
Šik odešel po svém odvolání z vlády do zahraničí, na studijní pobyty ve Švýcarsku a ve Skandinávii. Postupně byl v Československu ostrakizován. Ještě jako poslanec ČNR byl v květnu 1969 vyloučen z KSČ a v únoru 1970 ho zbavili československého občanství. Zůstal tedy ve Švýcarsku (tamní občanství přijal v roce 1983) a přednášel ekonomii v Basileji a v St. Gallen. Na Západě dál posouval své názory „doprava“, tedy k většímu přijetí trhu, stále však s velkým vlivem státu a vždy se speciální rolí zaměstnanců. Pro jeho názory poslední doby jsou typické příspěvky na kolokviu v St. Gallen v září 1989 na téma „vymezení koncepce socialismu jako společenského systému a dalších perspektiv socialismu po krachu stalinské koncepce reálného socialismu“. Výstupy této konference byly shrnuty ve sborníku Socialismus dnes?. Ironií osudu sborník vyšel až poté, co problém byl vyřešen: po pádu socialismu ve střední a východní Evropě. Šikovým ideálem té doby je „humánní ekonomická demokracie“, která podle jeho představ slučuje (ne zcela svobodný) trh a vysokou míru státní regulace: makroekonomické plánování, politika plné zaměstnanosti, spoluúčast zaměstnanců na řízení a vlastnictví, silná restrikce při vytváření velkých soukromých podniků, existence státních podniků v některých sektorech (Šik konkrétně jmenuje „zásobování vodou“)… S jistou nadsázkou lze tento systém nazvat „socialismus light“. Ale stále je to socialismus – jeho stín Ota Šik nikdy nepřekročil.
