Zdá se, že byrokratický moloch z Bruseluby mohl v příštím roce opět posílit. Pokud půjde vše tak, jak je plánováno,vstoupí v roce 2007 v platnost nová politika Evropské unie, týkajícíse výroby a dovozu chemikálií, nazvaná REACH. Že se jedná o krok, který namísto„veřejného zájmu“ (v evropském kontextu všudypřítomném to pojmu) přinese jendalší zbytečné papírování a výdaje, o tom nemůže být pochyb. Angela Logomasiniz belgického Institut Hayek ve svém stanoviskuk REACH varuje, že nová regulační opatření mohou přinést negativnídůsledky pro celý chemický průmysl. A nejen pro něj.
Co je to REACH?
Plánovaná chemická politika EvropskéUnie REACH – zkratka znamenající „registration, evaluation and authorization ofchemicals“ (registrace, hodnocení a schválení chemikálií) – vznikla v roce2003 jako návrh Evropské komise. V loňském roce byla projednánav Evropské radě a Evropském parlamentu a s připomínkami vrácenaKomisi. Letos v červnu přišla Komise s pozměněnou verzí, která jev současné době na půdě Parlamentu. Ten má možnost ji opět doplnit a pakschválit či odmítnout. Konečné stanovisko Rady a Parlamentu se očekáváv příštím roce, kdy by v případě souhlasu obou institucí REACH vstoupilv platnost.
Cílem REACH je „v zájmuveřejného zdraví zvýšit znalosti o chemikáliích a jejich rizicích a následněnahradit škodlivé chemikálie méně škodlivými látkami“. K naplnění tohotoúčelu bude v Helsinkách zřízena European Chemicals Agency (Evropská agenturapro chemikálie). Hlavní náplní její činnosti bude, jak zkratka REACH napovídá,registrace chemikálií, hodnocení možných rizik a schválení – nebo zákaz –jejich užívání. Registraci by podléhaly všechny chemikálie, které subjekt(výrobce či dovozce) vyrobí nebo spotřebuje v množství přesahujícím jednutunu ročně.
Komu REACH škodí?
Na prvním místě je třeba zmínit ty,kterým každá nová regulační politika EU škodí již z principu – občanéUnie, neboť činnost nové agentury zatíží rozpočet EU. Dále poškodí ekonomickésubjekty, kterých se týká (přinejmenším dalším papírováním; dopady na tytosubjekty však budou výrazně vyšší – viz dále) a v neposlední řadě i samotnézásady tržní ekonomiky.
Nejmarkantnější zátěž pochopitelně pocítívšechny podniky, které REACH podléhají. Jejich náklady vzrostou nejen kvůlinarostlé byrokracii, ale především kvůli zdržení uvedení nových výrobků na trh.Firmy totiž budou muset doložit jejich nezávadnost ještě před zahájenímprodeje. Nemožnost stoprocentního důkazu nezávadnosti bude mít často zanásledek, že se mnoho víceméně neškodných látek na trh nedostane. V rámci REACHmá navíc vzniknout i ‚černá listina‘ látek, které budou podléhat regulaci čizákazu. Tato hrozba může odradit podniky od dalších investic do výzkumu a využitítěchto látek. Zvláště v případech, kdy tyto látky mají lepší vlastnostinež jejich substituty, tak politické rozhodnutí omezí pokrok a inovaci.
Znatelný dopad může mít nová politikai na ostatní podniky. Angela Logomasini to ukazuje na příkladu polymerů, kteréjsou z této regulace vyjmuty (jako mnoho dalších látek, mj. z důvodusnížení tlaku proti prosazení politiky REACH, či proto, že již v rámci EUpodléhají jiné regulaci). Polymery sice REACH nepodléhají, ale monomery, jejichsložky, už regulovány jsou. Mnohá „nezúčastněná“ průmyslová odvětví tak budoumuset složitě hledat substituty za látky, které využívají ve svém výrobnímprocesu, které jsou dnes běžné, ale úředníkům v Helsinkách sez jakýchkoli důvodů znelíbí. Výsledkem, který pocítí spotřebitelé, takbude nárůst cen výrobků producentů, kteří se budou muset s REACH vypořádat.
Komu REACH prospívá?
Bezesporu to budou politici, kteříREACH prosadí a jimž se tak „po zásluze“ dostane poplácání po zádech. Nováagentura bude rovněž vyžadovat nové úředníky, kteří tak budou moci opustit sváproduktivní zaměstnání a pohodlně se uvelebit v teple bruselské (v tomtopřípadě spíše helsinské) mašinérie. Ti však nejsou jedinými, kterým REACHprospěje.
Rozporuplným ustanovením se již naprvní pohled zdá být myšlenka „one substance-one registration“. Vyplývá z ní,že každou látku bude možno registrovat pouze jednou a další zájemci se budoumuset k této registraci připojit (pokud tato původní registrace nenístarší deseti let; pokud je, mohou se ostatní registrovat standardně). Novýzájemce o registraci se bude muset s původním registrantem dohodnout nakompenzaci za to, že využívá jeho data. Díky tomu může ten, kdo byl přiregistraci nejrychlejší, ovlivnit své konkurenty. Povolení využít registračníúdaje od držitele registrace lze sice obejít žádostí na agenturu, ale v případě,že se držitel registrace proti takovému jednání odvolá, by potenciálníhoregistranta čekala kromě několikaměsíčního období, kdy se žádost vyřizuje, ipovinnost uhradit 50 % nákladů na pořízení registračních dat původnímuregistrantovi. Ten by tak mohl na REACH vydělat: nejen zdržováním svýchkonkurentů, ale i pokrytím vlastních nákladů spojených s registrací, jakuvádí Logomasini.
Paradoxní však na výše zmíněnémprincipu je, že není problém jej obejít. Původní registrant může sváregistrační data konkurentům odepřít (s výjimkou testů na zvířatech),potenciální registrant zase může tato data odmítnout využít. Přestože jsou tytovýjimky zcela pochopitelné, neboť sdílená data by mohla být tajná a jejichzveřejnění by mohlo zvýhodnit konkurenci, zcela podle autorky Stanoviska vymazávajíjakékoli výhody z principu „one substance – one registration“.
Splní REACH svůj účel?
Zopakujme si, že úkolem nové politikyje zvýšit ochranu veřejného zdraví. Může-li něčeho takového dosáhnout, jediskutabilní, zvláště pokud hlavním prostředkem k tomuto cíli má býtnahrazení tzv. nebezpečných produktů bezpečnějšími alternativami. Co jebezpečné a co není totiž nebude výsledkem pečlivého zkoumání vědců apodnikatelů, jejich výzkumů a ekonomických kalkulací, ale pouze úředníků.
Z výše uvedeného vyplývá, žepokud bude mít REACH nějaký vliv, bude tento spíše negativní a dotkne se násvšech. Měli bychom se tedy ptát – sami sebe i námi zvolených zástupců apředstavitelů Unie -, zda REACH je skutečně politikou ve veřejném zájmu. Stejnětak je nutno se zamyslet, zda opravdu chceme, aby již tak silné instituce EUještě posílily a získaly ještě více moci na úkor svobodného rozhodování tržníchsubjektů.
