Milton Friedman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii
V rozhovoru pro německý hospodářský časopis Capital dával Eurozóně a její společné měně pět, nanejvýš patnáct let života.
„Hospodářské a kulturní rozdíly mezi národy Eurozóny nakonec povedou k dezintegraci jejich měnového bloku. …“
„… jednotliví členové Eurozóny budou nuceni odlišným způsobem reagovat na vnější hospodářské šoky.“
„Peněžní politika Evropské centrální banky, vhodná pro Irsko, se vůbec nehodí pro Německo. …“
„… Poté, kdy skončila národní měnová politika, nastupují pro jednotlivé ekonomiky konkurenční nevýhody, což je Achillova pata Eura. …“
Zavedení společné měny pro zatím vybrané státy Evropské Unie je bezpochyby projekt navýsost politický, který směřuje k budování federalistické Evropy se silným institucionálním zázemím. Toto institucionální zázemí v hospodářské oblasti by měla vykonávat Evropská centrální banka. Již nyní po pár letech jejího fungování jsou patrné její silné snahy zasahovat do dění i v ostatních evropských institucích, např. Eurostatu aj. Je zapotřebí připomínat, že společná měna Euro je nástroj, který umožňuje stále větší mezinárodní přerozdělování nejen ekonomické, ale i politické moci a přesun pravomocí na centristické a lobbyistické skupiny a instituce EU resp. EMU.
Budování Hospodářské a měnové unie (EMU) podle Maastrichtských dohod mělo tři etapy. První spočívala v liberalizaci kapitálových toků mezi členskými zeměmi, ta byla zahájena ještě před podpisem Maastrichtské smlouvy. Druhá etapa zahájená 1.1.1994 spočívala v přípravě a založení Evropského měnového institutu, což byl vlastně předchůdce Evropské centrální banky. Třetí etapa vedla k faktickému uskutečňování hospodářské a měnové unie pomocí stanovení neodvolatelných pevných devizových kurzů mezi národními měnami zúčastněných zemí a posléze k zavedení jednotné měny. Zatím poslední etapa probíhá od 1.1.1999, kdy byla společná měna zavedena pro bezhotovostní operace a od 1.1.2002 i pro hotovostní operace. Existuje tedy ne příliš dlouhé, ale přesto postačující období k prvnímu hodnocení úspěšnosti tohoto projektu.
Hodnocení plnění Maastrichtských (konvergenčních) kritérií
Před vstupem do EMU musí uchazečské státy splňovat tzv. Maastrichtská konvergenční kritéria, týkající se cenové stability, úrovně úrokových sazeb, rozpočtového deficitu v jednotlivých letech a celkového veřejného dluhu jednotlivých států. Uchazečské státy o vstup do EU a posléze EMU musejí mít dále stabilní měnový kurz, tzn. musejí projít nejméně dvouletým členstvím v mechanismu měnových kurzů, tzv. ERM.
S odstupem času se dá říci, že některé dnes již členské země EMU své výkazy zvláště veřejného dluhu silně „statisticky upravily“, a tím pádem tato kritéria naplnily. Markantní je to především u ukazatele velikosti veřejného dluhu u zemí jako je Belgie, dále Řecko, Itálie a také Rakousko a v posledních letech i Německo. U nich problém vyplul na povrch až po vstupu do Hospodářské a měnové unie (EMU), (viz. tabulka).
země 1999 2000 2001 2002 Belgie A 114,9 109,6 108,5 105,4 B -0,5 0,1 0,4 0,0 Dánsko A 53,0 47,4 45,4 45,2 B 3,3 2,6 3,1 1,9 Německo A 61,2 60,2 59,5 60,8 B -1,5 1,1 -2,8 -3,6 Řecko A 105,1 106,2 107,0 104,9 B -1,8 -1,9 -1,4 -1,2 Španělsko A 63,1 60,5 56,9 54,0 B -1,2 -0,8 -0,1 -0,1 Francie A 58,5 57,2 56,8 59,1 B -1,8 -1,4 -1,5 -3,1 Irsko A 49,3 39,3 36,8 34,0 B 2,3 4,3 1,1 -0,1 Itálie A 114,9 110,6 109,5 106,7 B -1,7 -0,6 -2,6 -2,3 Lucembursko A 6,0 5,6 5,6 5,7 B 3,5 6,1 6,4 2,6 Nizozemí A 63,1 55,8 52,8 52,6 B 0,7 2,2 0,1 -1,1 Rakousko A 67,5 66,8 67,3 67,9 B -2,3 -1,5 0,3 -0,6 Portugalsko A 54,3 53,3 55,6 58,0 B -2,8 -2,8 -4,2 -2,7 Finsko A 47,0 44,5 43,8 42,7 B 2,0 6,9 5,1 4,7 Švédsko A 62,7 52,8 54,4 52,4 B 1,5 3,4 4,5 1,2 Velká Británie A 45,1 42,1 39,0 38,6 B 1,1 3,9 0,8 -1,4 A = podíl dluhů veřejných rozpočtů na HDP v %
B = podíl deficitu (-), přebytku (+) veřejných rozpočtů na HDP v %
Zdroj: Eurostat, Euro-indicators 30/2003 ze 17. března 2003
Při určitém zjednodušení by se dalo říci, že Česká republika splňuje většinu výše uvedených konvergenčních kritérií pro vstup do EMU. Cenová stabilita je zatím zabezpečena podle požadavků Maastrichtských kritérii. V současné době máme dokonce nejnižší míru inflace měřeno tzv. HICP, tzn. harmonizovaným indexem spotřebitelských cen, ze všech zemí EU, ale i ze zemí ucházejících se o vstup do tohoto spolku. U úrokových sazeb se nominální dlouhodobé sazby začínají blížit požadované hranici. Nejvážnější problémy má ČR s rozpočtovým deficitem. Toto kritérium nebude schopna naše republika naplnit pravděpodobně ani v příštích pěti letech. Platí to i za předpokladu, že sáhneme k poměrně radikální reformě veřejných financí. S očekávaným vývojem deficitů veřejných rozpočtů souvisí i kritérium celkového veřejného dluhu. Ten může na konci mnou uvedeného časového období přesáhnout 60% HDP, což by znamenalo opět porušení Maastrichtských konvergenčních kritérií.
Proč není kam spěchat?
Zavedení Eura se zatím brání současné tři členské země EU – Švédko, Dánsko a Velká Británie. Při zjednodušeném zkoumání jejich ekonomické výkonnosti v posledních pěti letech se ukazuje, že jsou to právě tyto země, které vykazují lepší hospodářské výsledky než země, které spadají do EMU. Přesto je jejich výkonnost měřena srovnatelnými ukazateli podstatně nižší než výkonnost např. USA (to je dáno vyšší mírou tržní regulace v Evropě než v USA). Tyto země, které si ponechaly přece jenom vyšší autonomii v oblasti měnové a úrokové politiky, mají i v předchozím období relativně větší úspěch jednak při snižování podílu dluhů veřejných rozpočtů na HDP i při snaze o vyrovnané hospodaření veřejných rozpočtů než členské země EMU (viz předchozí tabulka).
Je vysoce pravděpodobné, že do té doby než se plně projeví negativní dopady zavedení společné měny na současné členské státy EMU, může dojít k politickému rozhodnutí zavést Euro i v těchto zemích. Po jeho zavedení pak zmizí možnost srovnání vývoje reálné ekonomiky mezi členskými a nečlenskými zeměmi EMU.
Po zavedení společné měnové jednotky (Eura) se tak národní ekonomiky vzdávají konkurenční výhody. Ta spočívá v možnosti pohybu měnového kurzu na základě vztahu nabídky a poptávky, která reaguje na další hospodářsko-politické indikátory a může působit v procesu hledání rovnováhy jednotlivých národních ekonomik. Vzdávají se tak zároveň i nástroje, který může spolupůsobit při eliminaci vážných poruch hospodářství v rámci průběhu hospodářského cyklu.
České hospodářství patří vedle slovinského (případně i kyperského) k nejsilnějším ekonomikám, které se ucházejí o vstup do EU. Velmi hlasitě se začínají ozývat názory, které připouštějí brzké zavedení Eura do české ekonomiky. Trochu zjednodušeně si představitelé podnikatelských kruhů myslí, že tím eliminují především kurzová rizika. Jejich pohled je však příliš krátkodobý a zjednodušující. V oblasti výkyvů kurzů totiž nejsou nebezpečné samotné procesy změn poměru mezi jednotlivými měnami, ale spíše šokové (skokové) zhodnocení či znehodnocení.
Negativa spojená s předčasným zbavením se relativní měnové autonomie převažují nad očekávanými pozitivy, která bývají některými spatřována ve srovnatelnosti cenové úrovně zboží a služeb, ve snížení transakčních nákladů či omezení rizika kurzových výkyvů. Míra politického rizika je o to větší, že stávající členové EU, resp. EMU, mají vážné problémy dohodnout se na společném postupu po rozšíření EU. Nejvyšší představitelé EU a členských států EMU najednou hovoří o stupidnosti pravidel a nesmyslnosti Maastrichtských kritérií. Nevyjasněné je i postavení jednotlivých zemí v rámci EU i EMU. Není zcela přesně stanoven přenos kompetencí a zodpovědnosti na jednotlivé instituce EU.
Myslím si, že uvažovat o zavedení Eura v ČR by se mělo až v okamžiku, kdy ČR bude plnohodnotným členem EU (pokud jím bude) a kdy nebudou existovat žádná přechodná období včetně přechodných období týkajících se zemědělství. To nastane pravděpodobně až v roce 2013. Dále je zřejmé, že budou muset být konsolidovány veřejné rozpočty, čehož se určitě nedočkáme za současné vlády (pokud nebudou předčasné volby, které by zcela změnily politickou situaci u nás) a jen stěží za vlády příští.
Pokud by došlo k naplnění vizí Miltona Friedmana, tak v podstatě nebudeme mít za deset až patnáct let v podstatě o čem přemýšlet a občané nadále budou platit českou korunou.
