Evropská válka s emisemi skleníkových plynů začíná nebezpečně hraničit se sebeparodií. Evropský parlament výraznou většinou hlasů vyzval Evropskou komisi, aby stanovila přísné standardy energetické účinnosti a zakázala prodej spotřebičů, které jsou „nedostatečně energeticky účinné“. Jako příklad výrobku, který by vůbec neměl být na trhu, rezoluce výslovně uvádí venkovní ohřívače vzduchu. Venkovní teplomety se přitom zejména u britských spotřebitelů těší velké oblibě. Zčásti jde, pravda, o státem uměle stimulovanou poptávku – hospodští se po zákazu kouření v restauracích snaží kuřákům zpříjemnit pobyt na mrazu. Ze statistik britské vlády vyplývá, že emise CO2 působené venkovními teplomety mají na všech britských emisích podíl mizivých 0,002 procenta. Mnohonásobně větší podíl má třeba běžný provoz televizorů. Obhájci opatření tvrdí, že pokud je člověku zima, má si vzít svetr navíc, ne zapínat kamínka. Se stejnou logikou můžeme tvrdit, že člověk plýtvá energií, kdykoli zapne televizi, přestože by se mohl spokojit s četbou knihy, případně by se lidé mohli po večerech prostě scházet v obývácích a vyprávět si příběhy, báje a pověsti. Jako za starých časů – a ještě by tím utužili vzájemná „sociální pouta“.
Pokud stát může pod záminkou boje s globálním oteplováním legitimně zakázat venkovní vytápění, jehož příspěvek ke globální klimatické změně je nulový, může legitimně zakázat či omezit prakticky jakoukoli lidskou činnost. Výsledkem je všemocný stát detailně dirigující bezmocného občana, jenž se zoufale pokouší jakž takž se proplést nepřehlednou sítí zákazů, příkazů a regulací.
Je půvabné, že tato iniciativa přišla právě od europarlamentu, který je fakticky migrující institucí – jeho poslanci každý měsíc pendlují mezi Bruselem a Štrasburkem. Údržba dvou sídel a neustálé cestování vyjdou každoročně daňové poplatníky na nemalou částku. Nechť se europoslanci pochlubí, kolik energie tímto způsobem zbytečně vyplýtvají a jaké množství oxidu uhličitého je v důsledku tohoto leteckého pendlování vypuštěno do atmosféry.
