Před nedávnem jsme z úst ekonomů a politiků mohli slyšet hlasy, že by neschválení euroústavy v jedné z členských zemí znamenalo rozpad Evropské měnové unie a zánik eura. Podle slov adepta na členství ve výkonném výboru Evropské centrální banky (ECB), Lorenza Bina Smaghiho by mohla ECB na ochranu eura zvýšit úrokové sazby a tím zajistit měnovou stabilitu. Jaký vztah však má euroústava ke stabilitě měny nebo přímo k její existenci?
Kupní síla měny je ovlivněna dvěma faktory, nabídkou peněz a poptávkou po penězích. Nabídku ovlivňuje centrální banka, poptávka po euru se pak řídí ekonomickou výkonností. To jsou síly, které stojí za měnovou stabilitou. Měnovou nestabilitu nevytváří politické prostředí. Úkolem centrální banky je vytvářet měnovou stabilitu, neboť ta je jediným zdrojem inflace, tedy poklesu kupní síly měnové jednotky. Pokud v jedné z členských zemí EU nedojde ke schválení euroústavy, nebudeme svědky žádného dramatu. Euroústava představuje slepou uličku, do které by se EU plnou parou vřítila tehdy, pokud by došlo k jejímu schválení.
Podle slov pana Smaghiho by ECB v případě neschválení euroústavy mohla zvýšit úrokové sazby. V této souvislosti zazněly hlasy, že by to nadále podkopalo chabý růst v EU, zejména v Německu nebo ve Francii. V první řadě za ekonomickými problémy stojí neschopné vlády, spolu s Evropskou komisí, které nejsou s to pochopit, že jsou to státní zásahy, které jsou odpovědné za neutěšenou ekonomickou situaci v EU. Místo aby se snažili vytvořit efektivní řešení tohoto problému, navrhují reformy Lisabonské strategie či revoluční programy Hartz, které nejsou ani reformní ani revoluční. V druhé řadě není sporu o tom, že by růst úrokových sazeb způsobil pokles investiční aktivity a případě i útlum ekonomického růstu. Nezapomínejme však, že úrokové sazby jsou v EU na historických minimech a měnová expanze se cenově neprojevila jen šťastnou shodou okolností. Úrokové sazby nejsou důvodem bídného ekonomického vývoje EU a jejich nárůst je z dlouhodobějšího hlediska stejně nutný.
Krokem „vedle“ je i nedávné uvolnění podmínek Paktu stability, který umožňuje větší rozpočtové deficity členských zemí EU. Tento krok skutečně může ohrozit stabilitu měny, protože deficity jsou velmi často financovány peněžní emisí. Financování deficitů státních rozpočtů měnovou expanzí je však umožněno existencí centrální banky a bankovnictví částečných rezerv. V tomto případě je tak za nárůst deficitů nepřímo zodpovědná i centrální banka obhajující současný bankovní systém. Pokud deficity nejsou financovány „novými“ penězi, ale stávajícími finančními zdroji, pak dochází ke známému efektu vytlačování investic. Státní dluhopisy jsou nakupovány za prostředky, které pak už nemohou být využity pro financování soukromých investic. To je významná brzda ekonomickému rozvoji.
Obhajovat přijetí euroústavy by znamenalo tvrdit, že pomůže zlepšit ekonomické klima v Evropské Unii a posílit tak poptávkou stranu měnové stability. Musíme tedy odpovědět na otázku, jestli euroústava obsahuje mechanismy, které by umožnily kultivování ekonomického prostředí. Pak by totiž na jejím základě došlo k rychlejšímu ekonomickému růstu, nižší nezaměstnanosti a tedy i růstu blahobytu. Její neschválení by pak mohlo být interpretováno jako ztráta šance na zlepšení ekonomického vývoje, konzervaci stávajících neefektivních politik. Euroústava je jednoznačným krokem k centralizaci moci a k vytvoření federativního státu. Je útokem proti svobodě jako takové a proti vlastnickým právům. Je nejen konzervací současných škodlivých politik, ale zachází ještě dále. Jednoduše podnikatelské prostředí nijak nezlepšuje. Zásadní na tomto dokumentu je dále fakt, že je to ústavní listina a jako taková poskytuje východisko pro tvorbu dalších zákonů. Jejím přijetím by se tak případné nové liberální zákony dostaly přímo do rozporu s ústavou. Bude potom ochota měnit ústavu podle navrhovaného liberálního zákona nebo se raději upraví zákon podle ústavy?
Centrální evropská vláda, která by na základě euroústavy velmi pravděpodobně vznikla, by pak jen završila ekonomický marasmus EU posledních let. Centrální řízení je spojeno s větším plýtváním než současné, relativně decentralizované řízení dílčích ekonomik. Političtí představitelé EU by pak vytvářeli stále větší rozpočtové deficity a tlačili na ECB, aby snížila úrokové sazby a podnítila ekonomický růst. EU by se tak dostávala do pozice Japonska 90.let s vysokými rozpočtovými deficity, téměř nulovými úrokovými sazbami a žádným ekonomickým růstem.
Nepřijetí euroústavy by bylo naopak dobrým krokem, který by nasměroval Evropu ke skutečné práci na potřebných reformách. Snaha dramatizovat případné neschválení euroústavy a strašení rozpadem Evropské měnové unie, zánikem eura či snad ekonomickým kolapsem je důkazem strachu politiků o svou moc. Ve skutečnosti by bylo nepřijetí euroústavy jednou z nejlepších ekonomických zpráv od vzniku Evropské Unie.
