Hojně se nyní hovoří o tom, že je nezbytné stabilizovat koncentraci skleníkových plynů v atmosféře. Minulý víkend skončila 13. konference OSN o klimatických změnách. Ve středu schválila Evropská komise návrh, jenž tvrdě omezuje množství oxidu uhličitého, které smějí vypouštět nové osobní automobily. K podobnému opatření se schyluje i v USA. Cílem těchto rozhodnutí má být radikální snížení globálních emisí skleníkových plynů, zejména právě oxidu uhličitého. Málokdo si uvědomuje, nakolik je tento cíl mimořádně obtížné, ba nemožné splnit. Především je jasné, že úsilí o snížení emisí CO2 nemůže být úspěšné, pokud bude omezeno pouze na rozvinuté země. Mnohé dynamicky se rozvíjející státy, dosud vnímané jako méně rozvinuté, totiž vykazují dramatický nárůst emisí hlavního skleníkového plynu. Americký Úřad pro informace o energii predikuje, že v roce 2030 budou Čína, Indie a další asijské země, které nejsou členy OECD, vypouštět dohromady trojnásobně více oxidu uhličitého než Evropa.
Z údajů zveřejněných v červnu tohoto roku nizozemskou Agenturou pro posuzování životního prostředí dokonce vyplývá, že Čína už v roce 2006 předehnala USA a stala se v absolutních číslech zemí s nejvyššími skleníkovými emisemi na světě. Jak USA, tak Čína se nyní podílejí na světových emisích CO2 přibližně 20 procenty. Prudký růst čínských emisí oxidu uhličitého dokládá rovněž nedávná studie kalifornské univerzity. Její autoři odhadují, že v období 2000 – 2010 porostou čínské emise tempem 11 až 13 procent ročně.
Zároveň je třeba zdůraznit, že dosavadní výsledky evropského úsilí o redukci emisí skleníkových plynů jsou přes veškerou rétoriku velmi neuspokojivé. Steve Rayner a Gwyn Prins v prestižním vědeckém časopisu Nature upozorňují na skutečnost, že jedinými státy EU15, které výrazněji snížily své emise skleníkových plynů oproti roku 1990, jsou Velká Británie a Německo. K těmto redukcím navíc došlo z důvodů, jež nijak nesouvisejí s politikou zaměřenou na zmírňování klimatických změn. V případě Německa šlo převážně o důsledek útlumu neefektivního průmyslu na území bývalé NDR. V Británii lze tento výsledek přičítat politice Margaret Thatcherové, která ve snaze zlomit moc hornických odborů požehnala útlumu britské těžby uhlí a přechodu na výrobu energie ze zemního plynu. Rayner a Prins upozorňují, že pokud pomineme Velkou Británii a Německo, pak emise ostatních zemí EU15 ve skutečnosti v období 1990 až 2005 vzrostly o desetinu. Co se týče Británie, je tu ještě jedna „drobnost“. Emise CO2 vypuštěné na britském území sice klesly, zcela jiný obrázek ovšem ukazuje vývoj emisí, jež jsou spjaty s výrobou statků, které Britové spotřebují. Touto metodou lze zjistit, že v letech 1990 až 2003 vzrostly britské emise skleníkových plynů o 19 procent. Britové tedy sice vypouštějí méně skleníkových plynů na svém území, avšak o to více konzumují zboží dovážené z jiných zemí, tudíž zvyšují emise na jiných místech planety. Čistým efektem je tedy opět zvyšování emisí. Evropané rozhodně nejsou v pozici, aby mohli kohokoli jiného (například USA) označovat za „klimatického zločince“.
