Pro mne existují dva důvody – ekonomický a politický. Ekonomické argumenty jsou analyzovány relativně často, třeba na stránkách Laissez-Faire, proto je tentokrát vynechám. Politická argumentace je vzhledem k obecně praktikované „political correctness“ šlápnutím do vosího hnízda. Ale budiž.
Je evidentní, že pád bipolárního světa, tedy konec Ruska jako ohrožení Západu a sjednocení Německa zásadním způsobem ovlivnilo evropskou politiku. Svým způsobem ji vrátilo do tradičních kolejí a původních schémat. Británie pozoruje kontinent ze své „splendid isolation“ s tím rozdílem, že již není sama schopna vynucovat jeho rovnováhu a proto usiluje o co nejtěsnější vztahy s USA. Francie pokračuje po sestupné dráze započaté porážkou Napoleona a s obavami sleduje německého souseda, neschopna se vymanit ze své minulosti a přimknout se k jedinému skutečnému spojenci, anglo-americkému svazku. Rusko, jako už poněkolikáté, se vzpamatovává z velkého domácího třesku a sbírá síly. Posledním velkým hráčem je ten, který nás zajímá nejvíce – Německo.
Sjednocené Německo se protahuje jako člověk probuzený po padesátiletéhibernacia pomalu si uvědomuje sama sebe. Rozpomíná se na své myšlenky, postavení, vztahy, touhy a vášně. Začíná chápat, že těch 50 let vlastně nežil, jen přežíval, bez šance uplatnit své zájmy, kterých je najednou kolem plno.
Pojem „Mitteleuropa“ je daleko starší než si většinou myslíme a už frankfurtský sněm v roce 1848 vzrušeně diskutoval o Spojených státech evropských, jejichž hranice budou až v Cařihradu. Samozřejmě pod dominací „mocnosti středu“.
Vzorce chování společnosti jsou v čase velmi neměnné. Základní myšlenková a politická schémata a priority německého národa se za minulé období politické karantény nijak výrazně nezměnila (tak jako žádného jiného). Jistě, poslední válka byla do té míry zničující, že dvě generace Němců neměly odvahu ani chu zvednout hlavu a přemýšlet o sobě jako o svébytném a suverénním národě. To se teď změnilo. Němci znovu objevují svou historii, své geopolitické zájmy, své možnosti.
Je k dispozici mnoho indicií, že tomu tak skutečně je. Německý tlak na zavedení eura, úvahy o vícerychlostní Evropě, Německo jako motor stále těsnější evropské integrace, stále hlasitější úvahy, že Německo nebylo ve válce jen agresorem, ale také obětí, nebo v poslední době vypuštění jakéhosi pokusného balónku v podobě silně protiamerické karty, což by byla událost v dobách západního Německa naprosto nemyslitelná. Není to dosud jednolitý proud, jsou to jen střípky, ale naroubujeme-li je na německou minulost, dá se z nich mnohé vyčíst.
O těchto věcech je dnes, jak už jsem uvedl, nekorektní mluvit. Asi proto, že se vždy triviálně spojují pouze s německým fašismem, tedy, že kdo vidí takto Němce, vidí v nich stále jen hitlerovské agresory. To je ovšem hrubé a nešastné zkreslení, protože Němci takto uvažovali sto let předtím, než nějaký fašismus v jejich zemi vůbec vznikl a zdaleka to nebylo vždy spojeno s uplatněním brutální síly (viz. např. úvahy Friedricha Naumanna).
Co to má společného s námi? Naše země je, viděno touto geopolitickou optikou, v úplně jiné pozici než státy EU jako Řecko, Portugalsko, Švédsko, ale také než tradiční mocenští vyrovnávači typu Belgie nebo Dánska. Náš střed Evropy je opět tím měkkým podbříškem, kvůli kterému sice nakonec vznikají války, ale který jinak nikoho moc nezajímá.
Jsem přesvědčen, že jsme svým způsobem opět v pozici Františka Palackého, v okamžiku, kdy koncipoval svou slavnou odpověď frankfurtskému sněmu, ve které odmítl účast českých zemí na jeho zasedání. Je to sice jen historická spekulace, ale považuji za pravděpodobné, že kdyby se rozhodl opačně, neřešili bychom už nikdy žádnou českou otázku.
Samozřejmě, že před námi vyvstává otazník, zda, pokud je tomu skutečně tak, může náš nevstup do EU tuto geopolitickou danost nějak změnit. Myslím, že ji může minimálně zpomalit a tak vytvořit prostor pro hledání řešení. Určitě jedním z nejnadějnějších a nejspolehlivějších by bylo přesvědčit Spojené státy, že střed Evropy je klíčem k její celkové stabilitě. V tomto smyslu je současný vývoj v rámci irácké krize velmi povzbudivý, i když samozřejmě může jít o pouhou peripetii. Nicméně je dobré dát světu i sobě najevo, že neněmecké státy střední Evropy se nehodlají smířit s rolí trabantů svého velkého souseda.
