Odpověď Právu na článek z 18. dubna 1997
Hrubé chyby a dezinterpretace pojmů mě nutí zaujmout stanovisko k stejnojmennému článku Martina Hekrdly z Práva z pátku 18. dubna 1997. Nebudu bezprostředně reagovat na žlučovité invektivy autora vůči Miltonu Friedmanovi a jeho názorům, protože respektuji právo každého na vlastní názor, ale na omyly a pojmový chaos, které se v článku zmíněného autora vyskytují. Není bez zajímavosti, že sám autor se nezúčastnil na žádné přednášce, semináři, ba ani na tiskové konferenci, jimž byl přítomen 84letý nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman.
Laissez-faire samozřejmě neznamená co nejvolnější hospodářství, jak tvrdí pan Hekrdla ve svém článku, ale hospodářství založené na rozhodování svobodných jednotlivců podle zákonem stanovených pravidel, nad jejichž dodržováním bdí zákonem stanovené instituce. Od instituce parlamentu, vlády a jejich orgánů se očekává, že vytvoří právní rámec a aparát na obranu a vynucení přijatých zákonů, protože bez nich se stává „co nejvolnější hospodářství“ pouhou politickou frází.
Milton Friedman není ani teoretikem zvláštního postavení peněz v ekonomice, jak mylně tvrdí pan Hekrdla. Milton Friedman pouze tvrdí, že peníze mají význam pro hospodářství, a že jejich význam je větší, než si uvědomují někteří státní plánovači nebo ti, kteří bezmezně věří vládě a státu, že jsou schopny vyřešit veškeré hospodářské problémy. Hospodářské dějiny mnoha zemí jsou důkazem toho, že sebevznešenější cíle či sebedokonalejší vládní opatření se míjí s očekávaným účinkem a hospodářství se vyvíjí se setrvačností jemu vlastní. Vůbec proto není jednoduché něco napravit stejně jako něco pokazit.
Milton Friedman nikdy nehovoří o chudé vládě, jak autor tvrdí, a nehovořil o ní ani v Praze. Chudá vláda je lehce zkorumpovatelná a toho se asi nejen Milton Friedman obává. Milton Friedman vždy hovořil o omezené vládě, jejíž existence a činnost by co nejméně zatěžovala kapsy daňových poplatníků. Její omezenost by rovněž limitovala příležitosti korupce, jež hrozí především státním úředníkům. Omezenost vlády chápe v rozsahu jejich kompetencí a možnosti přijímat arbitrární rozhodnutí, jejichž důsledky se týkají svobodných občanů.
Milton Friedman za svou kariéru byl poradcem mnoha významných amerických politiků, například senátora Goldwatera, prezidentů Nixona a Reagana. Pana Hekrdlu by možná mohlo zaujmout, že Milton Friedman podnikl v roce 1980 přednáškové turné po Čínské lidové republice, které zopakoval v roce 1988, kdy ho pozval k diskusi tehdejší generální tajemník Komunistické strany Číny Zhao Ziyang, který Friedmana nazval významným profesorem a sebe pouhým studentem. Milton Friedman má zkušenosti s praktickou hospodářskou politikou a určitě má schopnost rozlišovat mezi ekonomickou teorií a praktickými hospodářsko-politickými opatřeními, o čemž pan Hekrdla tak vehementně pochybuje.
Proti článku M. Hekrdly jako celku nelze vést polemiku z důvodu jeho vnitřní nekonzistentnosti. Jako příklad lze uvést srovnání ekonomických názorů Miltona Friedmana na problémy transformujících se ekonomik s hospodářskou politikou naší vlády po roce 1989, jejíž zásadní momenty si určitě ještě pamatujeme. Milton Friedman ve své slavné stati „Čtyři kroky ke svobodě“, publikované v National Review v roce 1990, vytyčil hlavní úkoly, které je nutno splnit, aby země dospěla ke skutečné svobodě :
1. privatizace, která samozřejmě zakládá právo každého jednotlivce směňovat jakékoli zboží či služby s ostatními za jakýchkoli vzájemně dohodnutých podmínek, což implicitně vylučuje jakoukoli kontrolu mezd a cen, včetně měnového kursu a je proti jakýmkoli omezením importů a exportů,
2. zajištění bezpečnosti soukromého vlastnictví,
3. vláda musí být omezena na plnění svých podstatných funkcí, mezi něž patří prosazování zákona a udržování pořádku včetně vynutitelnosti soukromých dohod, zajištění spravedlivého soudu za krádeže a zločiny, a stanovení pravidel hry,
4. relativně stabilní monetární systém, který by zabránil hrozící inflaci v transformujících se ekonomikách.
Pokud naše vláda dopadla jak sedláci u Chlumce, jak tvrdí pan Hekrdla, tak tomu není proto, že se řídila názory Miltona Friedmana, ale právě proto, že se jimi důsledně neřídila. „Zaražená“ privatizace v půli cesty, kdy v mnohých společnostech, které jsou všeobecně považovány za privatizované, drží stát kontrolní nebo významný podíl. V těchto společnostech nadále arbitrárně rozhodují státní úředníci, kteří bezostyšně obsazují posty v orgánech těchto společností. Tato perverzní privatizace je horší volbou než kdyby akciové společnosti zůstaly zcela ve státním vlastnictví, protože jejich příklad diskredituje privatizační proces. Pokud vláda nenašla politickou sílu danou akciovou společnost zcela privatizovat, neměla ji privatizovat raději vůbec. Neméně závažným sociálně-ekonomickým problémem zůstává „zastydlá“ deregulace některých odvětví s dominantní pozicí jedné akciové společnosti, která je mylně považována za tzv. přirozený monopol. Vědecký pokrok už tento ekonomický termín poslal do archivu i v takových odvětvích jako energetika, konkrétně energetické sítě, telekomunikace, pošty aj, a úrovni zajištění bezpečnosti soukromého vlastnictví, prosazování vlády zákona, vynutitelnosti soukromých dohod apod.
Konkrétní hospodářsko-politická opatření naší vlády se i v jiných oblastech podstatně lišila od „Čtyř kroků ke svobodě “ Miltona Friedmana. Není to teda „friedmanovština“, která dle pana Hekrdly učinila z členů naší vlády sedláky u Chlumce. V tom vidím zásadní zkrat v uvažování pana Hekrdly.
Jsem přesvědčen, že postavení naší vlády i přes přijatý „balíček opatření“ je stále nesrovnatelně lepší než postavení sedláků u Chlumce před bitvou i po ní. Jsem si jist, že kdyby vláda postupovala v ekonomické transformaci razantněji právě v souladu s argumenty Miltona Friedmana, pana Hekrdlu by tak hloupý příměr určitě nemohl nenapadnout.
