„Milton Friedman byl jistě gigantem ducha, ten prcek mi ale sahal asi tak sem,“ říkával s oblibou Sherwin Rosen, sám vynikající ekonom z University of Chicago, o jednom z největších ekonomů 20. století a přitom ukazoval někam do výše hrudi.
Friedman byl opravdu vzrůstem nevelký, ale co mu chybělo do výšky, to nahrazoval silou svých myšlenek. Tento nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1976 zemřel ve čtvrtek 16. listopadu na infarkt, který utrpěl ve svém domově v Kalifornii v požehnaném věku 94 let.
Friedman patřil mezi ekonomy, kteří museli dlouho bojovat o uznání a prosazení svých teorií. Nikdy nebyl v pozici Paula Samuelsona (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1969), který byl brzy po vydání svých Fundamental Methods považován za autoritu a guru moderní ekonomie. Friedman právě proti mnoha myšlenkám Samuelsona a dalších keynesiánů bojoval a trvalo téměř 40 let, než Samuelson a spol. alespoň v nejzákladnějších bodech kapitulovali. Friedmanovi se toho podařilo dosáhnout tvrdou prací, ale především výchovou velmi kvalitních žáků (namátkou G. S. Becker, R. Lucas jr., R. Mandel – všechno nositelé Nobelových cen). Přitom jejich hlavní základnou, kde sám Friedman vystudoval a kde pomáhal vybudovat asi nejlepší pracoviště ekonomického výzkumu na světě, je University of Chicago.
Inflace proti nezaměstnanosti
Zkusme shromáždit nejdůležitější Friedmanovy myšlenky, které postupně změnily a stále ještě mění svět. Ve své teorii spotřební funkce ( 50. léta) vyjádřil hypotézu tzv. permanentního důchodu, podle které není spotřeba lidí určena jejich okamžitým příjmem, ale dlouhodobým příjmem. Náhodné výkyvy nehrají ve spotřebě podstatnou roli.
Dalším jeho tvrzením, dlouho považovaným za kacířské, byla věta, že inflace je pouze monetární (anglicky zkráceně only money matters) jev. Jediným důvodem, proč ceny rostou, je podle Friedmana neustále se zvyšující množství peněz v oběhu. Inflace tak nemá minimálně v dlouhém období žádný vztah k hospodářskému růstu a nezaměstnanosti. Friedman nikdy nepopíral, že změny množství peněz v ekonomice nemohou krátkodobě hospodářský růst a nezaměstnanost ovlivnit, ale v dlouhém období tento vztah neexistuje, neboť úroveň nezaměstnanosti je určena jinými faktory. Zároveň platí, že s rostoucí úrovní inflace přirozená míra nezaměstnanosti roste, a nikoli klesá. Z toho vyplývá jasné doporučení pro hospodářskou politiku: proti inflaci je nutno bojovat snížením růstu množství peněz v ekonomice s tím, že případné hospodářské potíže jsou přechodného rázu. Přitom ekonomové v čele s Paulem Samuelsonem v 60. letech tvrdili pravý opak a nabízeli politikům, ať si „vyberou“ mezi inflací a nezaměstnaností. Friedman patřil mezi ty ekonomy, kteří tvrdili, že tato volba je iluzí – že v konečném důsledku inflační politika přinese nejenom inflaci, ale i vysokou nezaměstnanost, a realita mu dala za pravdu: v 70. letech rostla jak inflace, tak nezaměstnanost, naopak v 90. letech nezaměstnanost i inflace klesaly.
Friedman byl také od počátku velkým advokátem flexibilních tzv. plovoucích měnových kurzů a byl velkým kritikem tzv. bretonwoodského uspořádání, které bylo postaveno na pevných měnových kurzech. Dnes se všechny měny na světě pohybují v režimu plovoucího kurzu a bretonwoodský systém se během 70. let zhroutil. Právě za teorii spotřební funkce a za příspěvky k měnové teorii byl oceněn v roce 1976 Nobelovou cenou za ekonomii.
Milton pod Tatrami
Friedman patřil nejenom k vynikajícím teoretikům, ale dokázal o svých myšlenkách psát pro širokou veřejnost. Jeho první kniha Kapitalismus a svoboda nevzbudila sice v 50. letech velkou pozornost, ale druhá, Svoboda volby – kterou napsal se svojí ženou Rose, rovněž vynikající ekonomkou – se na počátku 80. let stala celosvětovým bestsellerem. Friedman v ní popisuje, jak nabobtnala americká vláda, proč se zhoršilo americké školství, proč je vysoká nezaměstnanost a inflace zároveň, proč existuje ropná krize, proč se růst americké ekonomiky zpomalil a mnoho jiných problémů, které tehdy čekaly na nově nastupující Reaganovu administrativu. Zároveň Friedman navrhoval i řešení – tzv. kuponový systém pro školství, přísnou měnovou politiku na potlačení inflace, deregulaci ekonomiky a negativní daň místo sociálních dávek pro snížení nezaměstnanosti, deregulaci ropného trhu pro odstranění front před benzinovými pumpami, snížení daní pro oživení ekonomiky atd.
Ironií osudu Friedman jako skvělý liberální ekonom do značné míry pomohl tomu, aby se hydra státního paternalismu a dirigismu v druhé polovině 20. století rozmohla. K tomu se přiznává v knize, která dosud česky ani slovensky nevyšla, Tyranny of the Status Quo. Kromě kritiky některých aspektů tzv. reaganomiky (rozpočtové deficity, celní politika apod.) si v ní vyčítá, že v době 2. světové války, kdy pracoval pro americké ministerstvo financí, vymyslel systém průběžného zdanění. Do té doby se daně platily tak, že na konci roku přišel příkaz na zaplacení daní. Friedman ve snaze zlepšit výběr daní pro vedení války vymyslel ďábelskou myšlenku: lidé by měli platit daně průběžně – tolik to nepocítí a „strýček Sam“ bude mít zajištěn plynulý příjem po celý rok.
Od té doby se daně strhávají se celý rok tak, že to skutečně nikomu ani nepřijde – úměrně tomu ale daně rostly až na polovinu příjmů. Snad kvůli pocitu viny byl pak Friedman jedním z autorů a propagátorem Dnu daňové svobody, který rozděluje rok na část, kdy lidé vydělávají na stát, a část, kdy vydělávají pro sebe (od roku 2000 se péčí Liberálního institutu slaví i v Česku). Miltonovou a naší smůlou je to, že Den daňové svobody se v průběhu posledního sta let přesunul z 31. ledna na dobu okolo 31. května a to ve všech vyspělých zemích na světě.
Friedman je také jedním z autorů myšlenky rovné daně (v 50. letech navrhoval pro USA 23 %, později 16 %). K realizaci rovné daně nakonec došlo zcela jinde – v Estonsku, Rusku, Gruzii a na Slovensku. Dalším proroctvím, které se postupně vyplňuje, je Friedmanova kritika penzijního systému, který je postaven na průběžném financování. Již v 50. letech upozorňoval, že jednou tento systém v jeho současné podobě zkrachuje. To se nyní pomalu vyplňuje a mnohé vlády začínají uvažovat o přechodu na soukromé financování, které navrhoval právě Friedman.
Na University of Chicago je ve společenské místnosti katedry ekonomie (nazývané studenty “ popravčí místnost“) zvykem zdobit zdi fotografiemi velikánů ekonomické vědy. Lze tam tedy nalézt podobiznu Adama Smithe, ale třeba i někdejšího ministra financí Rakouska-Uherska Eugena Bohm-Bawerka. Milton Friedman tam jako žijící zatím být nemohl. To už teď bohužel neplatí.
Nesouhlasíte s něčím v tomto článku? Využijte možnosti upravit tento nekrolog k obrazu svému v projektu wikikomentářů Respektu.
