Stále hojněji se objevuje tvrzení, že k odvrácení „klimatické katastrofy“ je zapotřebí stabilizovat koncentraci oxidu uhličítého v ovzduší (resp. skleníkových plynů měřených v CO2 ekvivalentu) na úrovni 550 p.p.m. tak, aby nepřesáhla dvojnásobek stavu v pre-industriální době (současná koncentrace CO2 dosahuje asi 380 p.p.m.). K takové stabilizaci koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře by údajně bylo nezbytné postupně snížít emise oxidu uhličitého o cca 80% oproti současnému stavu (o 50% do r. 2050 a poté do r. 2100 o dalších 60% v porovnání s r. 2050 – srov. Roger Pielke Jr. – What Just Ain´t So).
Přitom lze stále častěji slyšet, že jedině „spravedlivým“ řešením, jak rozdělit „povolené množství“ emisí oxidu uhličitého mezi jednotlivé státy, je taková distribuce, kdy by každému státu bylo „ouředně přiděleno“ stejné množství emisí CO2 na obyvatele. Tak např. Čína se sice v absolutních číslech stala státem, jenž vypouští největší množství CO2 do ovzduší, ale v přepočtu na obyvatele čínské emise CO2 zatím činí jen zlomek emisí na obyvatele v západních státech. Jak ukazuje Andy Revkin, zatímco na průměrného čínského občana v současnosti připadá 3,8 tun CO2 ročně (a na průměrného Inda dokonce jen 1,2 tuny), v USA je to 20 tun CO2 na obyvatele a ve Velké Británie cca 10 tun na obyvatele (viz též přehled zde).
Zajímavý experiment ukazuje Roger Pielke Jr. na svém blogu: jak nízké by musely být světové emise oxidu uhličitého na obyvatele, aby byl dosažen cíl „snížit světové emise CO2 o 80%“? Které státy toho času vykazují takové emise CO2 na obyvatele, jež jsou slučitelné s tímto cílem?
V současnosti existují jen dva státy na světě – Haiti a Somálsko, jejichž emise CO2 na obyvatele jsou natolik nízké, že kdyby tytéž emise na obyvatele vypouštěli i občané všech ostatních států, snížily by se celkové světové emise CO2 o 80%. Kdyby každý na světě začal žit stejným způsobem jako občané těchto dvou států, byl by tedy problém s radikálním snížením emisí CO2 „vyřešen“. Naopak, pakliže by průměrný obyvatel Země žil stylem např. jako „průměrný občan“ Velké Británie, světové emise CO2 by byly oproti dnešnímu stavu dvojnásobné.
Tato skutečnost ilustruje velikost výzvy, kterou představuje výrazné snížení antropogenních emisí CO2, resp. demonstruje, jak daleko se od této mety momentálně nacházejí veškeré ekonomicky rozvinuté země. Tím ovšem nemá být řečeno, že jedinou cestou, jak snížit emise CO2, je převzít životní styl kupř. Somálců. Dotyčný cíl však každopádně bude jen stěží splněn centrálním plánováním typu „nechť se X v horizontu příštích Y let sníží / zvýší o Z%“, kterýžto postup důvěrně připomíná socialistické „pětiletky“. Zdaleka ne vždy souhlasím s Václavem Klausem. Avšak s názorem, jenž vyjádřil v MF Dnes (9. 6. 2007), se lze plně ztotožnit:
„Aby bylo jasno: dovedu si představit, že budou v roce 2050 celosvětové emise skleníkových plynů poloviční než dnes. Ale stane se to jen v tom případě, když bude člověku ponechána jeho přirozená kreativita, když dostane co nejvíce prostoru, aby svobodně fungoval, aby reagoval na nové jevy, aby vymýšlel nové věci.“
