Do českých kin přichází celovečerní film Alberta Gora „Nepříjemná pravda“. Vidět by ho měl každý, kdo má volební právo. I když možná z jiných důvodů, než si původně Gore myslel. Lepší příklad politické propagandy bychom totiž na současné mediální scéně hledali jen těžko.
Gorův film je jednou dlouhou přednáškou o globálním oteplování, prokládanou obrazy z jeho soukromého života. Film začíná Gorovou sebeironickou charakteristikou: „Jsem bývalý další prezident USA.“ O situaci v roce 2000, kdy ho dnešní prezident Bush porazil rozdílem zhruba pěti set hlasů na Floridě, v průběhu filmu Gore říká: „Byla to těžká rána, ale co naděláte?“ Co naděláte? Můžete třeba natočit film o tématu, které je jablkem sváru mezi dvěma hlavními americkými stranami. Zaštítit se grafy a tabulkami, počítačovými animacemi a vědeckými žurnály, a přesto jemnou hrou na city diváků jít odhodlaně za svým. Nic proti tomu, každý máme nějaké cíle a každý o ně nějakou cestou usilujeme. Nejinak je tomu v politice. Jen je otázkou, zda je správné tvářit se přitom, že vám jde objektivně a vědecky „o obecné blaho“ a že jste morálnější než vaši oponenti. Od Gora je to chytrý tah – ví, že sliby a rozšklebené tváře politiků na billboardech už moc nezabírají a pokouší se o novou generaci předvolební kampaně. I když je jeho další kandidatura na prezidenta zatím ve hvězdách, na internetu se již vlivem filmu vyrojily petice, které ho mají postrčit k jejímu „zvážení“. A i kdyby nekandidoval, demokratické straně se maskot, který konečně překonal svůj mediální obraz neslaného nemastného politika, bude v nadcházejícím prezidentském klání hodit.
Podívejme se nejprve na formální stránku filmu. První obrazy – tekoucí řeka, stromy s orosenými listy, planeta Země snímaná z vesmíru. Kdo by nesouhlasil s Gorovým „Není to nádhera?“ (Což je argument, který v průběhu filmu zopakuje ještě nejméně třikrát.) Příběh Gorova syna, kterého v šesti letech vážně zranilo auto. Výbuchy atomových bomb. Příběh Gorovy sestry, jež předčasně zemřela na rakovinu. Sugestivní počítačová animace topícího se ledního medvěda či žáby spokojeně sedící ve vroucí vodě. Mrtvoly plovoucí v ulicích New Orleans po příchodu hurikánu Katrina. Pečlivě nacvičené a načasované povzdechy, gesta, potlačované vzlyknutí při vyslovení pojmu „11. září“. Zaplavovaný Manhattan. To vše v pozadí zdánlivě bezchybné a precizní věcné argumentace. Jenže právě ta má své skryté slabé stránky. Jak použít graf k tomu, aby vizuálně potvrdil vaše závěry, vědí studenti již po absolvování základního vysokoškolského kurzu statistiky. Například změníte měřítko na jedné z os – dostanete křivku, která stoupá prudce vzhůru – a poté osy zakryjte, aby nebylo možné váš úskok rozpoznat (Gorův klíčový rudý graf o růstu emisí CO2). Vyberte si z dlouhé časové řady nejdramatičtější roky a ukažte pouze je – divák ztratí možnost srovnání s dlouhodobým trendem, který už tak dramaticky vyznívat nemusí (řada grafů, které zachycují jen posledních třicet až padesát let). Uděláte projekci, pokud možno na celá desetiletí dopředu, a pomlčíte o jejích předpokladech. Při vytváření indexů si zvolíte jako výchozí bod období s nízkou hodnotou – tempa růstu čehokoli pak budou ohromující. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Ronald Coase kdysi řekl: „Pokud mučíte data dostatečně dlouho, doznají se.“ Nepotřebujete k tomu superpočítač – s pomocí těchto jednoduchých triků dokážete působivě prezentovat téměř cokoli.
Nyní však k samotnému jádru Gorovy výpovědi. Ačkoli nejsme klimatology ani ekology, po shlédnutí filmu jsme se neubránili otázkám, na které Gore podle našeho názoru nedává odpověď. V souvislosti s globálním oteplováním se obvykle uvažuje o této příčinné souvislosti:
1) Země se otepluje,
2) může za to člověk,
3) máme nástroje, zdroje a vůli oteplování zabránit.
Drtivá většina Gorovy argumentace se točí především kolem prvního bodu – Země se otepluje rychleji než kdy v minulosti, účinky oteplování jsou viditelné a pro člověka nepříjemné a nákladné. Jenže zde Gore neobjevuje nic nového – těžko bychom dnes hledali někoho, kdo tvrdí opak. (I když můžeme spekulovat o tom, zda je měření „globální teploty“ více či méně sporné kvůli použité metodě či místům, na kterých se teplota měří.) Přijmeme-li tento bod, mnoho „nepříjemné pravdy“ ve filmu nezůstane. Přít se pak maximálně můžeme o to, zda například existuje souvislost mezi škodou napáchanou hurikány a teplejším mořem, což naznačuje Gore a dokládá to statistikou vývoje těchto škod. Každému, kdo někdy přišel s podobným ukazatelem do styku, je však jasné, že významnou roli budou hrát i jiné věci než je „ničivost“ přírodních živlů – například inflace, hustota obyvatelstva v oblastech, kde ke katastrofám dochází, a především růst reálného bohatství, které může živel zničit. A fakt, že je Amerika dneška (měřeno penězi) podstatně bohatší než kdykoli v historii, nikdo nepopře. Podobně volné a hlouběji nezdůvodněné je pouto mezi globálním oteplováním a nemocemi jako ebola nebo SARS. Jako emotivní apel však funguje spolehlivě.
Druhému bodu uvedeného vztahu se Gore nevěnuje téměř vůbec. Film však v divácích zanechává dojem, že za globální oteplování může člověk. Přitom však i oficiální webové stránky filmu – na které se však nepodívají všichni, kdo ho uvidí – citují oficiální vědecké stanovisko Mezivládního panelu klimatické změny, který je ve formulaci vlivu člověka na zemské klima velmi opatrný: je prý „nepravděpodobné, že by éra globálního oteplování byla zcela přírodního původu“ a „důkazy nasvědčují tomu, že vliv člověka na globální klima je rozpoznatelný“. Nejsilnější závěr, který lze z tohoto zdroje získat, je, že „většina pozorovaného globálního oteplování za posledních 50 let byla pravděpodobně (na 66-90 %) způsobena zvýšením koncentrací skleníkových plynů“. I odtud je však cesta k zavinění člověka dost dlouhá, rozhodně delší, než jak ji naznačuje Al Gore.
Bývalý viceprezident USA ve filmu říká: „Můžeme snížit naše individuální emise oxidu uhličitého na nulu.“ Jistě můžeme, například tím, že přestaneme dýchat. Stejně tak můžeme snížit na nulu emise průmyslu – tím, že přestaneme cokoli vyrábět. Problém není v tom, jestli můžeme. Dnešní stav technologie umožňuje lidem vyrobit cokoli téměř z čehokoli. Kdybychom chtěli, můžeme vyrábět zlato srážením urychlených částic v laboratořích. Kdybychom chtěli, můžeme veškerý světový odpad vystřelit do vesmíru. Ani jedno z toho však neděláme. Proč? Protože by to bylo neuvěřitelně drahé. Možná bude někomu drásat srdce to, že jsme zase skončili u peněz. Lidské zdroje jsou vzácné, proto by lidé měli velmi dobře vážit, jak je použijí. Argument „I kdyby byla Gorova show propaganda a i kdyby byl lidský podíl na oteplování sebenepatrnější, když mu uvěříme, nemáme co ztratit“ tak není pravdivý. Bj?rn Lomborg, dánský statistik a postava nenáviděná mnohými ekologisty, před pár týdny ve své přednášce v Praze uvedl, že náklady na splnění Kjótského protokolu, omezujícím množství emisí skleníkových plynů, se budou již za několik málo let pro všechny signatáře pohybovat v řádu stovek miliard dolarů ročně. Pak ale musíte začít uvažovat o jiné otázce: na co všechno bychom tyto peníze mohli použít, kdybychom je nedali na boj proti globálnímu oteplování? Mohli bychom ze světa vymýtit malárii. Přivést pitnou vodu do každé africké vesnice. Investovat je do vývoje léku proti rakovině…
Jistě, jsou chvíle, kdy lidé konají bez ohledu na náklady. Hoří-li dům, ve kterém spí vaše dítě, nebudete se ohlížet na to, kolik stojí okno, které při jeho záchraně rozbijete. Globální oteplování má ovšem do takové situace hodně daleko. Rozhodně neexistuje shoda vědců na tom, že globální oteplování zničí Zemi a vyhladí lidstvo, i když Gore tvrdí opak. Ano, může pořádně zkomplikovat naši společnou budoucnost. Jenže k tomu, abychom dokázali zvážit, zda jsou náklady vynaložené na boj s tímto strašidlem oprávněné, nebo ne, je dobré zachovat chladnou hlavu. Nerozhodujme se tedy před hlavní kanónu, kterým na nás míří Al Gore.
Pavel Chalupníček a Martin Froněk,
Liberální institut
Zkrácená verze článku vyšla v Lidových novinách.
Podrobnou analýzu toho, co vše je ve filmu „Nepříjemná pravda“ špatně, najdete například ve working paperu Competitive Enterprise Institute: „A Skeptic’s Guide to An Inconvenient Truth„.
Videozáznam přednášky „skeptického ekologa“ Bj?rna Lomborga.
