Alan Greenspan vydal paměti, Fed snížil hlavní úrokovou sazbu o půlprocentního bodu a v Británii zákazníci obléhají pobočky banky NorthernRock ve snaze vybrat svoje vklady. Jak to všechno souvisí? Velmi úzce.
Když Greenspan vloni předával křeslo šéfa americké centrální bankyBenu Bernankemu, noviny byly plné oslavných ód. Ani dnes si bývalý„nejmocnější bankéř světa“ nemůže stěžovat na nedostatek zájmu,nejnověji díky pamětem, vydaným pod názvem „The Age of Turbulence“.
Pozornost vzbudila jeho kritika vládních výdajů a války vIráku, trochu méně mediálně atraktivní je část knihy věnovaná obecnýmekonomickým problémům. V ní se – velmi správně – píše, že proekonomickou prosperitu je klíčový respekt k vlastnickým právům nebo ženení dobrý nápad řešit nerovnost příjmů pomocí daní. Ale jak napsalarecenzentka agentury Bloomberg, žádnou velkou senzaci Greenspanovypaměti nenabízejí.
Nenajdeme v nich ani kapitolu nazvanou „Jak jsem nafukovalbubliny“, která by tu rozhodně být měla. Byla to právě politika Fedu,která relativně nízkými úroky na konci 90. let nafoukla „dot com“bublinu. Poté, co bublina splaskla, začal Fed další kolo snižováníúroků, dokonce na mnohaletá minima, ve snaze „předejít recesi“. Rozdílbyl v tom, že tentokrát se úvěrová expanze neprojevila vtechnologických odvětvích, ale prudkým růstem cen nemovitostí.
Greenspan přitom existenci realitní bubliny ještě lonipopíral. Teď už předpovídá recesi celé ekonomiky a dvouciferný propadcen nemovitostí.
Mýlit se je lidské. Je ale zvláštní, že si bývalý šéf Fedunavzdory svým přešlapům dokázal vybudovat pověst geniálníhokormidelníka ekonomiky. Když odcházel z úřadu, noviny psaly, že„investoři i spotřebitelé si budou ještě dlouho užívat dědictví, kterépo sobě zanechává“. Ve světle současné situace na finančních trzích tavěta vyznívá poněkud komicky.
Investoři si uvědomili, že rozmach trhu nemovitostí byla jendalší bublina. Problémy se splácením hypoték v USA dosahují rekordníchrozměrů, protože v době „levných peněz“ dostal úvěr prakticky kdokoliv.Banky a investiční fondy počítají ztráty a sotva uplyne den, aniž by seobjevila zpráva o problémech další firmy.
A jaké má být řešení? Více státních zásahů. Další kolosnižování úroků, finanční injekce na záchranu bank v problémech, většíregulace finančních trhů… ale není to všechno jen léčba příznaků?
Naprostá většina ekonomů se shodne na tom, že pokud státurčuje ceny rohlíků, ledniček nebo třeba práce, trhy přestávajífungovat. Z nějakého důvodu ovšem věří, že „cenu peněz“ není možnénechat napospas trhu a jedině sofistikované modely centrálních bankzajistí, že ekonomika bude fungovat správně. Jenže centrální banka tápeve tmě stejně jako jakýkoli jiný centrální plánovač.
Spontánní pokles úroků by za normálních okolností znamenal, žeje k dispozici více úspor a může se více investovat. Nízké úroky bybyly důsledkem větší ochoty lidí vzdát se současné spotřeby ve prospěchvyšší spotřeby v budoucnosti.
Pokud ale sazby uměle snižuje centrální banka, vyvolává iluzirozmachu. Jakmile období levných peněz skončí, ukazuje se, že došlo kešpatným investicím – třeba v podobě tisíců rozestavěných luxusních bytůna Floridě, ve kterých nikdo nehodlá bydlet.
Snižování úroků pouze oddálí likvidaci špatných investičníchprojektů a vyvolá novou úvěrovou expanzi v komerčních bankách. Fedprohlašuje, že úterní snížení sazeb je nutné k prevenci „nepříznivýchvlivů na ekonomiku, které by jinak mohly vzniknout z poruch nafinančních trzích“. Centrální banka bude „konat tak, jak bude třeba napodporu cenové stability a udržitelného ekonomického růstu“. Je to aleprávě snaha Fedu řídit ekonomiku, která způsobuje hospodářský cyklus.
Pokud bude následovat další agresivní snižování sazeb, bude toznamenat, že Bernanke jde v Greenspanových stopách a hodlá napodobitjeho úspěchy při vyvolávání bublin a recesí a znehodnocování dolaru.
Centrální banku ovšem nejde jen tak zrušit. Neměl by kdozachraňovat komerční banky, jak dokládá nejnověji případ britskéNorthern Rock. Ta musela minulý týden využít nouzový úvěr od Bank ofEngland, což zneklidnilo vkladatele natolik, že zahltili internetovébankovnictví i pobočky ve snaze vybrat svoje úspory.
Ministr financí i guvernér centrální banky přispěchali sujištěním, že se není čeho bát a v případě potřeby poskytne vládazáruky na vklady (jdoucí nad rámec běžného pojištění vkladů). Zároveňujišťují vkladatele, že mohou svoje peníze kdykoli vybrat. Jenže tonení tak docela pravda.
Běžný účet je v podstatě půjčkou bance, která peníze z nějobratem investuje do úvěrů – nebo třeba do rizikových hypoték. Pokudpři tom utrpí ztrátu a vkladatelé jí přestanou věřit, bez vnější pomocijednoduše zkrachuje. Runy na banku nejsou záhadnou přírodní katastrofouani výstřelkem staromódních Britů, ale rizikem, které je nedílněobsažené v současném bankovním systému.
Vláda samozřejmě banky krachovat nenechá, takže cenu zaplatídaňoví poplatníci – buď přímo, nebo v podobě inflační daně, pokudcentrální banka situaci „zachrání“ emisí nových peněz. To platí proBritánii, Spojené státy nebo libovolnou jinou ekonomiku.
Jedna novinová charakteristika Alana Greenspana zněla: „Stalse známým tím, že byl skutečně brilantní ve věcech, o kterých většinalidí nevěděla, co znamenají.“ V této souvislosti se nabízí citátpřisuzovaný Henrymu Fordovi: „Kdyby lidé rozuměli bankovnímu a měnovémusystému, do zítra by vypukla revoluce.“
