Podle údajů Světové banky patří Česká republika mezi země, kde se podniká poměrně obtížně. Mezi všemi zeměmi světa jsme se umístili na nelichotivé 52. příčce (za Rumunskem, Mongolskem či Arménií). Zcela jsme propadli v oblasti „vyrovnávání se s regulacemi“ – získávání nejrůznějších povolení pro to, aby člověk mohl začít podnikat a udržel své podnikání v chodu.
Motivace politiků a úředníků k přijímání regulací je zřejmá – domnívají se, že bez nich by „zavládla divoká ruka trhu“ a v restauracích by vám v lepším případě hrozila jen salmonela nebo kus omítky v polévce. Rozhodování státních institucí je vychýlené směrem k přijímání i těch regulací, jež jsou zcela zbytečné. Hezky to vyjádřil před pár lety ve sporu o domácí kozí sýry jeden z úředníků Státní veterinární správy: „Lidé sice chtějí sýry jako z devatenáctého století, ale nedej bože, pokud se jim z nich udělá špatně či dokonce onemocní. Pak veterinární správu obviní, že nezajistila důslednou kontrolu.“ Úředníci tak raději přijmou tužší regulace, protože se bojí negativní reakce veřejnosti v případě, že se objeví nějaký problém. Tím nutí všechny zákazníky kupovat kvalitnější (a dražší) zboží, i když by se jinak spokojili se zbožím méně kvalitním. Výrobcům znemožní, aby experimentovali s recepturami, protože některé postupy jsou předem zakázány. Kdyby však existovaly dnešní hygienické normy i v minulosti, museli bychom se nyní obejít bez delikates jako jsou například dobře uleželé sýry. Protože tyto náklady zůstanou, zdá se, že přijímání regulací jak na běžícím pásu má jen samé výhody.
A jsou tu i další problémy. Státní úřady nestíhají kontrolovat všechny podnikatele, ale zaměřují se na ty, u nichž může být nějaký problém. Nezřídka se tak stane, že méně schopní podnikatelé úmyslně poštvou kontrolory na své konkurenty. Ti při složitosti a podrobnosti norem vždy něco najdou (jak si například vyložit to, že „okna v provozovně musí minimalizovat usazování nečistot“?). Často je pak na libovůli kontrolorů, zda zakročí, nebo ne.
Obava, že bez státních pravidel by na trhu panoval chaos, je zbytečná. Podnikatelé chtějí primárně své zákazníky uspokojit, nikoli je poškodit. A ty, kteří kazí jejich dobré jméno, mohou ze svého středu úspěšně vyloučit. Například vytvořením asociace s určitými standardy poskytování služeb. Komu se tato úroveň standardů nelíbí, nechť si založí konkurenční asociaci s jinými standardy. Spotřebitelé si pak mohou vybrat, zda dají přednost vyšším či nižším cenám i kvalitě. Nikdo nebrání úředníkům v tom, aby vytvářeli dobrovolné „kodexy dobré praxe“ či informovali spotřebitele o záludnostech některých podnikatelů. Neměli by však všechny šmahem nutit, aby se obešli bez svého oblíbeného guláše v hospodě na rohu jen proto, že tam nemají v kuchyni bezdotykovou vodovodní baterii.
Pavel Chalupníček,
Liberální institut
