…V případě každé komodity, která slouží k uspokojování hmotných a nehmotných potřeb spotřebitele, je vždy v jeho nejlepším zájmu, aby práce a obchod zůstávaly svobodné, neboť nezbytným a trvalým důsledkem svobody práce a obchodu je maximální snížení ceny.
[a proto]… Poskytování bezpečnosti by v zájmu spotřebitelů této nehmotné komodity mělo zůstat předmětem zákona svobodné konkurence.
***
Gustave de Molinari se narodil 3. března roku 1819 v Li?ge v Belgii. V roce 1840 přijel z Belgie do Paříže, v roce 1842 se stal členem Société d’Économie Politique a v roce 1846 se stal sekretářem Bastiatovy Asociace za svobodný obchod (Association pour la liberté des échanges) a brzy také editorem jejího periodika Libre-Échange. Roku 1847 se stává editorem Journal des Économistes, v jehož čele zůstává až do svých 90 let do konce roku 1909. Umírá roku 1912.
Molinariho unikátním přínosem k ekonomické teorii bylo odmítnutí teorie monopolu při zajištění „veřejných statků“. Molinari jako první ekonom rozpracoval teorii fungování soukromého poskytování bezpečnosti. To provedl nejprve ve své knize z roku 1849 Les Soirées de la rue Saint-Lazare, entretiens sur les lois économiques et défense de la propriété a následně ve svém článku v Journal des Économistes z listopadu 1849 „De la Production de la Sécurité“ (v češtině zde). Tohoto tématu se Molinari dotýkal v mnoha svých následujících dílech po dobu více než 50 let. Molinarimu musí být přiznán světový primát v řešení problému, před kterým stáli všichni odpůrci státního monopolu, a sice vysvětlit, jak by fungoval systém založený na soukromém poskytování obrany. Samozřejmě i před Molinarim se objevila řada myslitelů, kteří se zabývali odejmutím teritoriálního monopolu na obranu a ochranu z rukou státu, ale nikdy nikdo nedokázal vysvětlit, jak by tento systém mohl v praxi fungovat. Vždy se tito autoři pouze omezili na tvrzení, že lidstvo nebude v budoucnosti již potřebovat ochranu nebo že v budoucnu nebude existovat majetek a že lidé již nebudou krást a loupit. Molinari nepodléhal iluzi o změně lidského chování, a proto jeho přístup nespočíval na nějaké utopické vizi ideální společnosti. Naopak, Molinari se rozhodl aplikovat poznání ekonomie. Tvrdil, že existuje-li nějaká obecně uznávaná pravda v politické ekonomii, pak je to tato: „V případě každé komodity, která slouží k uspokojování hmotných a nehmotných potřeb spotřebitele, je vždy v jeho nejlepším zájmu, aby práce a obchod zůstávaly svobodné, neboť nezbytným a trvalým důsledkem svobody práce a obchodu je maximální snížení ceny“. (Molinari, 1977, s. 3) Buď tedy ekonomie nabízí platné univerzální nadčasové poznání, a potom je monopol třeba odmítnout, nebo není vědou, jelikož její principy nejsou univerzálně použitelné.
Molinari byl však přesvědčen o univerzálnosti zákonů politické ekonomie a uvědomoval si proto dopady vytvoření státem garantovaného monopolu v jakékoli oblasti. Explicitně navazoval na postřeh Adama Smithe z jeho Bohatství národů, kde Smith hovoří o tom, že domáhání se spravedlnosti bylo v Anglii tak levné, neboť konkurující si soudy soutěžily o své zákazníky a nabízely jim rychlejší služby a nižší ceny.
„Každý soud se snažil projednat co nejvíce soudních případů, a ochotně se proto ujímal i případů, které pod jeho pravomoc původně ani neměly spadat. Královský soudní dvůr, zřízený pouze pro věci trestní, rozhodoval i ve věcech občanských, jestliže žalobce tvrdil, že se žalovaný při porušení jeho práva dopustil ještě nějakého přestupku nebo přečinu. Soudní dvůr státní pokladny, zřízený k vybírání královských příjmů a k vymáhání pouze těch dluhů, které měly platit králi, rozhodoval i o všech ostatních dluzích, jestliže žalobce tvrdil, že nemůže zaplatit králi, poněvadž žalovaný nechce zaplatit jemu. Při takovýchto fintách záviselo mnohdy jenom na soudících se stranách, před kterým soudem chtějí mít svou při projednávánu; a každý soud se snažil, aby rychlejším vyřizováním sporů a větší nestranností získal co nejvíce případů. O dnešní znamenitý stav anglických soudů zasloužilo se možná do velké míry toto soutěžení, které kdysi vládlo mezi soudci těchto soudů;neboť každý soudce se snažil, aby každé bezpráví bylo u jeho soudu napraveno, pokud to jen zákon dovoloval, co nejrychleji a co nejúčinněji.“ (Smith, 2001, s. 639)
Molinari je tedy připraven prohlásit: „Tvrdím proto, že kdyby nějaká komunita rozhlásila, že po nějaké době (např. po jednom roce) přestane platit na soudce, vojáky a policisty, druhý rok by tato komunita neměla méně soudů a vlády, které by byly připraveny konat. A dodávám, že kdyby za tohoto nového režimu si každý člověk uchoval právo volně se zapojit do těchto dvou oborů a svobodně kupovat tyto služby, bezpečnost by byla zajištěna tím nejekonomičtějším způsobem a byla by nejlepší možná. …Protože potřeba bezpečnosti je ve společnosti stále velmi silná, vyplatilo by se založit podniky, které by vykonávaly služby, jež v současnosti zajišťují vlády. Člověk by si mohl být jist značným zájmem o tyto služby. Jak by se zakládaly takové podniky? Jednotlivci by to nebyli schopni učinit, stejně jako nemohou stavět železnice, přístavy apod. Došlo by tedy k založení rozsáhlých společností, které by zajišťovaly bezpečnost. Opatřily by si materiál a pracovníky, které by potřebovaly. Jakmile by byly připraveny fungovat, tyto majetek pojišťující společnosti by začaly hledat zákazníky. Každý člověk by uzavřel smlouvu se společností, která by v něm budila největší důvěru a jejíž podmínky by mu připadaly nejpříznivější.“ (Molinari, 1849, s. 20-21)
S myšlenkou konkurujících si pojišťovacích společností, velmi úzce souvisí myšlenka odpoutání se od jedné a připojení k druhé takové společnosti. Molinari rozpracoval úvahu o secesi jednotlivých území, která plyne z možnosti volby mezi vládami – politické svobody a stal se tak předchůdcem moderních teorií veřejné volby. (Srov. Frey–Eichenberger, 1996) Přišel s myšlenkou „proprietárních společností“, které budou vlastnit celé městské čtvrti, a nabídkou komplexních služeb spolu s prodejem bytů a nemovitostí budou provádět to, co bylo později nazváno „internalizace externalit“.
Tradice francouzského harmonismu, jíž byl Molinari součástí, se těšila po celé 19. století mohutnému rozvoji a měla vliv i na širokou veřejnost. Zachovala si silný důraz na subjektivní užitek a tvořila tak jistý protipól vládnoucí tradici britské. Tvořila silný samostatný alternativní proud ekonomické teorie. Současnými teoretiky je tato škola ovšem velmi opomíjená, přestože dosáhla několika průkopnických počinů, jež měly vliv na další šíření myšlenek laissez faire. Byli prvními, kdo sepsali ekonomickou encyklopedii. Jejich Dictionnaire d’Économie Politique (první vydání z let 1852-3) se dočkala čtyř vydání. Druhý světový primát si francouzští ekonomové zajistili prvním pojednáním o historii ekonomického myšlení, které neslo název Histoire de l’économie politique en Europe (1837) a vrcholným primátem je samozřejmě právě Molinariho přínos k analýze fungování společnosti na ryze tržním základě bez existence teritoriálních monopolů vlády. Konec školy francouzského harmonismu přineslo na sklonku 19. století paradoxně zřízení kateder politické ekonomie, které ovládli právníci inklinující k německé historické škole a tím početně převýšili zástupce školy francouzského harmonismu.
