Zítra bude vyhlášena Nobelova cena za ekonomii.
Pravděpodobně žádná jednotlivá událost nemá větší zásluhu na počátečním úspěchu snah Israela Kirznera a Murrayho Rothbarda o oživení zájmu o rakouskou ekonomickou školu v akademické praxi ekonomické vědy a výzkumu než tom že F. A. Hayek získal v roce 1974 Nobelovu cenu, hned po konferenci v South Royaltonu právě v létě tohoto roku.
Výše jsem použil kurzívu, abych zdůraznil akademickou stránku tohoto argumentu. Vždy existovala malá, ale hluboce oddaná základna populární podpory rakouské ekonomie mezi příznivci volného trhu v oblasti podnikání a veřejné politiky. Můj vlastní vysokoškolský učitel Hans Sennholz, jemuž vděčím za mnohé, zaměřil svou energii tímto směrem, pořádal veřejné přednášky a zaměřoval se na populární a politicky relevantní texty. Je důležité zdůraznit, že keynesiánská revoluce, a co je důležitější, samuelsonská hegemonie ve vědecké ekonomii snížila vliv rakouské ekonomické školy na počátku 70. let téměř k nule. Starší rakouští ekonomové, jako například Fritz Machlup z Princetonu, se již dávno přestali označovat za „rakouské“, ačkoli byli na svůj vědecký původ velmi hrdí. Domnívali se pouze, že to, co bylo dobrým a dlouhodobým přínosem rakouské školy, bylo nyní z větší části absorbováno do všeobecně známé neoklasické ekonomie.
Mezi jediné odborně významné odpůrce tohoto trendu patřili Israel Kirzner, Ludwig Lachmann, a Murray Rothbard. Těm pořád naslouchali od významní ekonomové, jako byli Armen Alchian, Kenneth Boulding, James Buchanan, Ronald Coase, Harold Demsetz, Axel Leijonhufvud, Henry Manne, G. L. S. Shackle, Gordon Tullock a Leland Yeager. Tito lidé sehráli významnou roli při podpoře Kirznerova úsilí zejména na různých okrajích ekonomického výzkumu, zejména v 70. a 80. letech 20. století.
Rothbard se počátkem 70. let 20. století přeorientoval především na libertarianismus a budování architektonického systému v ekonomii, etice a politické teorii. Jedná se o působivé dílo – ambiciózní co do rozsahu a záběru a inspirativní. Rothbard však přesunul své zaměření od technické ekonomie k tomuto širšímu projektu a jeho práce byla určena spíše širšímu interdisciplinárnímu publiku než úzkým odborníkům.
Lachmann strávil větší část padesátých a šedesátých let v akademické administrativě a teprve na počátku sedmdesátých let se vrátil k tématům, kterým se začal věnovat v padesátých letech po své práci na teorii kapitálu – konkrétně Maxi Weberovi a studiu institucí. Rakouské obrození ho přivedlo zpět k práci na otázkách subjektivismu, očekávání, tržních procesů a metodologie společenských věd. O tom svědčí jeho článek v JEL z roku 1976 „From Mises to Shackle“.
Většina těžké práce při snaze o to, aby byl přínos rakouské školy uvnitř vědeckého establishmentu vyslyšen, však připadla Israeli Kirznerovi. Kirzner byl tím sebeidentifikovaným rakušákem, který vyučoval na špičkovém doktorandském programu (Newyorská univerzita) a byl schopen vést disertační práce a pomáhat nastartovat kariéru. To bylo herkulovské úsilí bylo proti hegemonickému samuelsonskému paradigmatu.
Těžkosti vědeckého pokroku zůstaly po celou Kirznerovu kariéru stejné, ale příležitosti pokroku se v důsledku Hayekovy nobelovky posunuly od nepřekonatelných šancí k prostě velmi nepravděpodobným, přispěl k tomu také následný vývoje ve světě idejí – rozpad keynesiánského konsensu a ve světě praktických záležitostí (stagflace v 70. letech, zhroucení komunismu v 80. letech). Hayekova Nobelova cena otevřela intelektuální prostor pro myšlenky v ekonomické vědě, které s ní sousedily, jako je ekonomie vlastnických práv (Alchian), právo a ekonomie (Coase), ekonomie veřejné volby (Buchanan a Tullock) a ekonomie podnikatelských tržních procesů (Baumol a Kirzner).
Musíme uznat, že zkušenost kolem Hayekovy Nobelovy ceny je jedinečná. Zaprvé se o cenu dělil s Gunnarem Myrdalem, ekonomem, který byl ideologicky Hayekovým protipólem, a ani jeden z nich neměl toho druhého rád. Zadruhé je tu Hayekův přípitek na banketu. Hayek dal posluchačům najevo, že kdyby se ho zeptali, zda by se měla zřídit Nobelova cena za ekonomii, řekl by NE. Jak řekl: „Nobelova cena uděluje jednotlivci autoritu, kterou by v ekonomii neměl mít nikdo.“ Za třetí, Hayek ve své nobelovské přednášce začíná jasným konstatováním, že ekonomové v politice nadělali nepořádek a nemají být na co hrdí. Poté tvrdil, že ekonomové nadělali nepořádek, protože se řídili špatným teoretickým rámcem (konkrétně keynesiánstvím a příslušnou teorií a praxí řízení agregátní poptávky) a řídili se tímto špatným rámcem, protože přijali špatnou filozofii vědy (kterou nazval scientismem).
Ekonomie je věda o komplexních jevech, nikoli věda o jednoduchých jevech. Metody vhodné pro jednu z nich jsou zcela nevhodné pro druhou. Ve skutečnosti, tvrdil Hayek, metody, které se zdají být nejvíce vědecké, budou ve skutečnosti nejméně, a ty, které se zdají být nejméně vědecké, mohou být nejvíce. Dále Hayek pokračoval, že pokud ekonomové nenapraví své omyly, nejenže bude ekonomická věda hraničit se šarlatánstvím, ale praktikující ekonomové se stanou tyrany nad svými spoluobčany a ničiteli civilizace.
Myslím, že lze snad s jistotou říci, že Hayekova nobelovská přednáška je nejagresivnější kritickou přednáškou na adresu vědeckého establishmentu, jaká byla v historii těchto přednášek přednesena. Šarlatánství, tyrani, ničitelé – těžko si představit ostřejší odsouzení. Kritičtí by nepochybně byli i další laureáti ceny – například Buchanan, Coase, North, Ostromová. Hayekova kritika však byla tvrdá a představovala obžalobu celého poválečného podniku v teorii i aplikaci. Hayek zde nebyl proto, aby si získal přátele a ovlivnil lidi, nýbrž s mentalitou bez servítků, což byl radikální odklon od dobové praxe.
Správně chápaná ekonomie byla nástrojem společenského porozumění, pojímat tuto disciplínu jako nástroj společenské kontroly bylo zvrácenou perverzí. Toto poselství musel jasně sdělit svým vědeckým kolegům, aby zpochybnil jejich intelektuální samolibost a zvláštní privilegia, která jim udělovaly vládní orgány a na nichž se stali závislými. Carl Menger, zakladatel rakouské školy, označil ekonomii, jak byla praktikována jako vědu o kontrole, za „pruskou policejní vědu“ – to nebyl kompliment. Jemné ladění hospodářské politiky nebo pracovat pro stát jako expert na efektivitu vyžadovalo, aby se ekonomové zabývali úkoly, které vyžadovaly znalosti, jež jejich vědecká činnost nemůže poskytnout, a tak je vyžadovat a předstírat, že je poskytuje, ničí vědu a intelektuální dědictví velké tradice politické ekonomie sahající k Adamu Smithovi. Scientismus zabíjí vědu. Předstírání vědění pochází ze scientismu, nikoli z vědeckého bádání.
Letos si připomínáme 50. výročí Hayekovy Nobelovy ceny. V podcastu Cato Institut jsme o tom a o některých dalších tématech diskutovali s Brucem Caldwellem. Caldwell před několika lety napsal skvělý článek, v němž podrobně popsal Hayekovy zkušenosti s Nobelovou cenou, včetně reakce odborné veřejnosti na jeho přednášku. Hayekova Nobelova přednáška je stále jedinou takovou esejí, která dostala doporučení „revise and resubmit“, když byla předložena k publikaci v „domovském časopise“ vítěze – v Hayekově případě to byl časopis LSE Economica, jehož byl svého času redaktorem. Rozhodl se ji nerevidovat a místo toho ji publikoval ve Swedish Journal of Economics.
Doufám, že budete mít příležitost přečíst si tento esej a uvedené odkazy ještě před vyhlášením a zamyslet se nad významem Nobelovy ceny pro následný pokrok ve vědeckých výzkumných programech a také nad některými významnými promarněnými příležitostmi ze strany Nobelova výboru, které mohly mít významné důsledky pro prosazení rakouské ekonomické školy v rámci vědeckého establishmentu ekonomie.
Článek poprvé vyšel pod názvem Hayek’s Nobel at 50 na webu Econlib. Přeložil Martin Pánek a DeepL.
