Obecný pohled na telekomunikace – deregulujme síťová odvětví
Protestní akce „Internet proti monopolu“ zorganizovaná uživateliinternetu proti každoročnímu zvyšování poplatků za používání telefonuobrátila opět pozornost politiků k problematice síťových odvětví.Bohužel novinové články a výroky politiků se zpravidla soustředily naúzký problém vztahu monopolního SPT Telecom a skupiny uživatelůinternetu a pokud se věnovaly obecnější problematice monopolníhopostavení Telecomu, pak obsahovaly mnohé mýty, které se za posledníchasi 80 let v ekonomické teorii o tzv. přirozených monopolech vytvořily.
Firma je v postavení přirozeného monopolu, pokud s rostoucím výstupemprodukce neustále klesají průměrné náklady na jednotku výroby – tj. vodvětví je možné realizovat rozsáhlé výnosy z rozsahu. Pokud by se vtakovém odvětví pohybovalo více firem, pak by celkové společenskénáklady poskytování služeb odvětví byly vyšší než v případě jedinéfirmy, nebo by došlo k destrukční cenové válce, z níž by vyšla vítězněpouze jedna jediná firma, která by pak díky svému přirozeně monopolnímupostavení (díky své monopolní síle) nabízela méně produkce a za vyššícenu než by nabízely firmy v případě dokonale konkurenčního trhu. Ztoho pak vyplývá jednoduché hospodářsko-politické doporučení – zamezitvstupu konkurenčních firem do odvětví (aby se zabránilo destrukčnímcenovým válkám) a zároveň nutnost regulace monopolního poskytovatele,aby nezneužíval svého monopolního postavení.
Tato tzv. normativní teorie přirozeného monopolu (tj. proč je nutnémonopol regulovat) a z ní vyplývající národohospodářská doporučeníovládaly praxi hospodářské politiky posledních několik desetiletí.Státní regulaci postupně podlehla všechna síťová odvětví – železnice,telekomunikace, energetika, vodárenství a další. V průběhu doby začalabýt ekonomy rozvíjena poněkud jiná teorie – pozitivní teorie regulace,která se začala ptát, proč vlastně existuje regulace některých odvětví.Ani jedno odvětví prohlášené za přirozeně monopolní, totiž v dobězavádění regulací nevykazovalo charakteristické rysy přirozenéhomonopolu – naopak jednalo se o odvětví plně konkurenční. Navíc pozavedení regulací se ziskovost a hospodářská situace regulovaných firempronikavě zlepšila! Vznikly teoretické koncepce typu „teorieovládnutého strážce“, „motivační selhání“, které dokázaly nade všípochybnost, že regulace uvalené na jednotlivé odvětví nejenže nesloužísvému účelu (tj. snížení nákladů a ochrana spotřebitele), ale ani svýchcílů dosáhnout ze své podstaty nemohou. Podstatou všech námitek protiteoriím přirozeného monopolu je, že jakýkoliv druh regulace ovlivňujeceny (neboli mezní míry substituce statků), které tak nemohou fungovatjako nositelé informací o relativní vzácnosti zdrojů v ekonomice.Jelikož však ekonomické subjekty i na deformované ceny stále pohlížejíjako na nositele informací (jinak na ně ani pohlížet nemohou, protožeceny jsou zároveň motivačním faktorem pro činnost jednotlivýchsubjektů) a reagují na ně racionálně – tzn. maximalizují zisky -dochází tak díky vychýleným cenám k deformacím v reálné ekonomice adokonce i v technologickém rozvoji, protože díky falešným cenovýmsignálům jsou oceňovány jiné aktivity než by byly v případě, kdyby bylyceny určovaly na volném trhu. Co všechno způsobily cenové deformace ajaký by byl technologický a strukturální vývoj, pokud by vládynepodlehly pokušení řídit hospodářský život, se nikdy nedovíme a neníani praktické o tom přemýšlet.
Dnes stojíme před jiným problémem. Díky své nefunkčnosti a nákladnostise způsob organizace síťových odvětví v národním hospodářství na báziteorie přirozených monopolů začíná rozpadat všude na světě. Pokud vládaČeské republiky v něčem v minulosti zaspala, pak je to právě vývoj voblasti sítových odvětví. Proč, to je otázka. Je to záhada o to větší,že s převážnou většinou teoretických námitek přišli na akademickéúrovni právě ekonomové slavné Chicagské školy (Stigler, Becker,Peltzman…), k jejíž tradici se naše bývalá pravicová vláda tak častohlásila.
K deregulaci síťových odvětví lze přistoupit v zásadě dvojím způsobem.Zaprvé vláda jako „osvícená“ skupina lidí navrhne a z vlastníiniciativy provede deregulaci a liberalizaci (tento model není příliščastý, ale v některých zemích se tak stalo – Velká Británie, Norsko,Švédsko). Častější je způsob druhý, kdy samotní účastnícimonopolizovaného trhu (tj. zpravidla spotřebitelé) a potenciálníkonkurenti, kteří chtějí na trh vstoupit, donutí vládu deregulovat aliberalizovat (to je případ především USA). Obě dvě cesty mají sváúskalí, která jsou si velmi podobná, protože v konečném důsledku je tovláda, která vytvoří a v parlamentu prosadí novou legislativuumožňující deregulaci a liberalizaci.
Hlavní úskalí vyplývá z toho, že vládní úředníci a ti, kteří požívalivýhod monopolního postavení se neradi vzdávají svého vlivu a moci ataké noví konkurenti hájí pouze své vlastní zájmy a velice rádi využijístávající nebo nové regulace. Proto velká většina toho, co se dnesnazývá deregulací nebo liberalizací ničím takovým není, ale naopakjedná se pouze o mlžení, které má zakrýt nové regulace a novou snahuřídit hospodářství, byť jinými nástroji než doposud.Zpravidla již dnes i ti nejzarytější socialisté uznávají, že samotnávýroba a nebo poskytovaní služeb (např. výroba a obchod s elektrickouenergií, těžba a obchod plynem, poskytování telekomunikačních služebatd.) žádným přirozeným monopolem nejsou. Avšak téměř všichni a to iti, kteří se za liberály považují, připouštějí, že samotná síťpřirozeným monopolem je (např. přenos a distribuce elektrické energie anebo plynu, produktovody, železniční cesta, vodovodní a kanalizačnítrubky, telekomunikační vedení apod.). Na vyřešení tohoto problému -poskytování služeb není přirozeným monopolem, ale síť ano – bylověnováno mnoho energie, bylo popsáno mnoho papíru a mnohointeligentních lidí mu věnovalo velkou část své energie. Výsledkem jsoukoncepce veřejného přepravce a vytváření regulačních úřadů, kterédohlížejí na nediskriminační chování provozovatelů sítí, regulují cenuza využití sítě a vymýšlejí různé sofistikované způsoby této regulace(nejznámějším a nejpoužívanějším modelem je regulace pomocí cenovýchčepiček). Zdánlivě je tedy trh liberalizován, cenové regulace vposkytování statků jsou zrušeny a všichni jsou spokojeni – liberálové,regulátoři, firmy i jiné zájmové skupiny. Bohužel nastíněný model jeliberalizací pouze částečnou, která navíc zakládá problémy srovnatelnés těmi, které řešíme dnes, nesnižuje příliš vliv úředníků – pouze jejtransformuje. Tento model se navíc začíná aplikovat na všechna síťováodvětví bez ohledu na to, že mají společné pouze to, že byly a jsouvelice silně regulovány státem. Tak se podle jednoho vzoru „deregulují“telekomunikace, železnice, elektroenergetika, produktovody,plynárenství atd.
Toto uvažování navíc ukazuje, že mýtu přirozeného monopolu se i vmoderní ekonomii hlavního proudu podařilo přežít stejně, jako sepodařilo přežít latimérii podivné do dnešních dob z časů dinosaurů.Jádro mýtu přirozeného monopolu je totiž v technologickém pojetíekonomie a života obecně. Tato teorie totiž nahlíží na strukturuodvětví z pohledu nabízejícího a z pohledu jednoho možnéhotechnologického řešení poskytování žádané služby nebo statku. Z tohotopohledu je pak např. dodávka zemního plynu skutečně alespoň na určitémomezeném území přirozeným monopolem, ale o dodávku plynu přecespotřebitelům vůbec nejde. Spotřebitelé nepoptávají zemní plyn,elektřinu přenášenou elektrickým vedením, přenos hlasu a obrazu „podrátech“ atd. Spotřebitelé poptávají jiné statky: teplo, elektřinu,zprávy, informace, vodu pitnou i užitkovou. Pokud se na trh podíváme nez pohledu technologického (tj. zdali je konkurence v rámci danétechnologie), ale z pohledu spotřebitelského, pak se celá strukturateorie přirozeného monopolu a státních regulací síťových odvětvízhroutí jako domeček z karet. Elektřina může být dodávána jakvertikálně integrovanými společnostmi, které zahrnou výrobu, přenos idistribuci elektrické energie, tak teplárnami, které vyrábějí nebomohou vyrábět elektřinu jako odpadní „produkt“, nebo lokálnímikogeneracemi na úrovni jednotlivých firem nebo obytných jednotek atd.To samé platí pro teplárenství, kdy je možné získávat teplo jako“odpadní“ (lépe řečeno vynucený) produkt výroby elektřiny velektrárnách, nebo v teplárnách systémem centrálního zásobování teplem,nebo na nižší úrovni ve výtopnách nebo v domácím kotelnách.
Neníke všemu vůbec pravdou, že by k jednomu místu spotřeby (např.průmyslový areál, obytný blok, samostatná továrna atd.) nemohlo véstvíce elektrických vedení nebo více trubek se zemním plynem, ačkoliv byto zcela jistě nebyla běžná situace. Mnozí „ekonomové“ a technologovéby sice namítli argument neefektivní duplikace, ale tento argument jevelice falešný, protože, pokud bychom se z technologického hlediskapodívali na jakékoliv odvětví, pak neefektivní duplikace by se dalynamítat skutečně všude.
Podívejme se například na benzinovéstanice při výpadovkách z měst – technologicky by se možná dalospočítat, že jedna velká stanice by měla menší fixní i provozní nákladynež vzájemně se duplující stanice konkurenčních firem. Ale ekonomickyje jasné, že právě konkurence (co jiného je konkurence než duplikace)drží na uzdě firmy a umožňuje tak nejkvalitnější možné služby přinejnižších možných cenách z ekonomického hlediska (a jiné hledisko je vreálném životě nepodstatné) a všichni spotřebitelé to vědí.Argumentovat pomocí neefektivních duplikací znamená ve svém jádruargumentovat proti úloze a výhodám konkurence a tržního systému jakocelku. Že podobný argument je samozřejmě naprosto nesmyslný v oblastitelekomunikačních služeb je dnes už zjevné snad každému kromě vládníchregulátorů. Vůbec nejde o to mít telefon, který je připojen natelefonní síť, ale jde o to mít možnost komunikovat. A možností moderníkomunikace je více – klasický síťový telefon, mobilní telefon, kdysignál je přenášen pomocí retranslačních stanic, nebo pomocí družicatd. Navíc v rámci každého technologického způsobu může existovatkonkurence – pevnou telekomunikační síť má sice SPT Telecom, ale takéenergetické společnosti, kabelové televize nebo i České dráhy. Již uoperátorů GSM se ukázalo, že i státem zřízený duopol přinesl výraznésnížení cen a zkvalitnění služeb, ačkoliv z technologického hlediskaobě konkurující sítě jsou téměř dokonalou duplikací (ale praxe ukazuje,že rozhodně ne neefektivní). Již dnes je i v Čechách možné využívatmobilní telefony na bázi družic (ačkoliv zatím není tato možnostfinančně příliš dostupná) atd. V případě přenosu dat se možnostikonkurence v odvětví dále rozšiřují, jak ukazuje příklad přenosuinternetu po elektrickém vedení ve Velké Británii. Není nutnévyjmenovávat všechny možnosti konkurence. Je naprosto zřejmé, že anivlastník sítě není v přirozeně monopolním postavení a v případěskutečné liberalizace trhu by byl Telecom pod reálným tlakem mnohakonkurentů.
Pokud bude nějaký regulační úřad určovat ceny za použití sítí avynucovat přístup třetích stran, pak taková politika bude přinášetmnohé neefektivnosti a bude mít mnohá úskalí.
Zaprvé, jaké sítě budou zahrnuty do pravomocí regulačního úřadu – pouzesítě Telecomu? Nebo všechny stávající telekomunikační sítě, nebo i sítěnově se vytvářející? Jak rozlišíme interní síť a síť, ke které by mělymít přístup třetí strany? A co existující sítě, které zatím nejsouvyužívány k přenosu dat nebo hlasu, ale v budoucnu využívány být mohou(př. elektrické vedení, vedení Českých drah aj.)? A proč vlastněregulovat něco, co je jedním z nejkonkurenčnějších odvětví i v rámcidané technologie a navíc je napadnutelné jinými technologiemi (mobilnítelefony, družice atd.).Za druhé, jak určíme regulovanou cenu na sítích? Ať už zvolímejakoukoliv metodu, pak vždy se bude více či méně skrytě jednat ovariaci na téma oprávněné náklady plus zisk. První problém vyplývá zobecných vlastností regulací, které způsobují eskalaci nákladů aneefektivní využívání disponibilních zdrojů. Druhým problémem jsoufalešné signály vysílané netržně stanovenými cenami. Pokud budou cenyza používání sítí příliš nízké a na provozovatele sítě bude uvalenapovinnost přístupu třetích stran, pak vznikne velké množstvíspolečností poskytujících služby využívajících levný přístup k sítím aty tak budou v podstatě dotovány na úkor sítě. Nejen jejich počet, alei prostorové rozmístění nebude ekonomicky efektivní. Tato neefektivitase projeví ve snižování kvality stávající sítě, nedostatečnýchinvesticích do jejího rozvoje a slabou motivací stavět sítě paralelní.Navíc, pokud existuje více provozovatelů než by bylo ekonomickyefektivní, pak náklady na službu jako celek budou vyšší, než jenezbytně nutné.
Jediné doporučení, které vyplývá z faktů a ne z pochybných rádobyekonomických teorií je skutečná deregulace, cenová liberalizace vevšech oblastech telekomunikačního trhu a samozřejmě nejen jeho.Nepotřebujeme tvořit žádné regulační úřady na tvorbu a hlídáníkonkurence nebo na regulaci cen v sítích a volný přístup třetích stran.Konkurence se vytvoří a ohlídá sama, jen nesmí být lidem znemožňovánosvobodně podnikat.
