Ve své druhé knize Teorie mravních citů totiž Adam Smith začíná úplně jinak. „Ať již je dovoleno pokládat člověka za jakkoli sobeckého, přesto v jeho přirozenosti evidentně existují určité principy, které způsobují, že je zainteresován na osudu jiných lidí a že jejich štěstí je pro něj nezbytné, i když z něj nemá nic jiného kromě radosti, že je jeho svědkem. Takové jsou lítost a soucit, emoce, které pociťujeme nad neštěstím druhých, když ho vidíme nebo když na něj musíme velice intenzivně myslet. To, že si často děláme starosti kvůli starostem druhých, je ve skutečnosti tak samozřejmé, že to nemusíme dokazovat žádnými příklady. To proto, že se tento cit, stejně jako všechny ostatní původní lidské emoce, vůbec neomezuje na mravné a lidumilné jedince, i když ti ho možná pociťují s nejvyšší citlivostí. Ani ten největší darebák, člověk, který s naprostou otrlostí přestupuje zákony společnosti, ho úplně nepostrádá.“ Tolik úvodní věta celé knihy, v překladu Liberálního institutu.
hn.cz: Být (člověku) člověkem aneb Holokaust a počítání síly lidství
0 Sdílej
