Po jednotlivých kapitolách hodnotíme programové prohlášení vlády z poheldu Liberálního institutu. Včera jsme se podívali na veřejné finance, dnes analyzuje Pavel Peterka kapitolu průmysl a obchod.
Průmysl se v posledních měsících a letech ukázal jako důležitý tahoun české ekonomiky, který pomáhal držet zemi v chodu i přes těžkou situaci, kterou s sebou pandemie a protipandemická opatření přinesla. Sektor průmyslu je v České republice často skloňovaným tématem, protože jeho přidaná hodnota představuje 30 % hrubého domácího produktu. Průměr Evropské unie je pro srovnání zhruba 22 % HDP. Není proto překvapením, že má průmysl v programovém prohlášení nové vlády vlastní kapitolu.
Průmysl a Green Deal
Tzv. Zelený úděl je v oblasti průmyslu téměř všeobjímající plán, který má skrze řadu obrovských investic, limitů, standardů, licencí a dalších nástrojů pomoci s transformací evropské ekonomiky na ekonomiku zelenou. Jedná se o obrovské změny, které se nejvíce dotknou průmyslových zemí a zemí s na emise náročným energetickým sektorem. Česká republika patří do obou kategorií. Možná i proto se první bod programového prohlášení v kapitole průmyslu věnuje právě Green Dealu. Tato část programu ale bohužel nenabízí žádná v opozici připravovaná řešení. Spíše pak popisuje jednotlivé kroky RIA (tzv. hodnocení dopadů regulace). Obdobou RIA ale v současnosti už zásadní návrhy typu Zeleného údělu a jeho součástí probíhají. Těžko v této oblasti hledat novinky, či nově vytyčený směr, který by vedl ke zlepšení pozice České republiky v průběhu transformace.
Program dále hovoří o budování digitálních dvojčat. Ta mají pomáhat s urychlením stavebního řízení, které je v České republice dlouhé, neefektivní a způsobuje řadu problémů jak v sektoru byznysu, tak i v oblasti bytové výstavby. Jakékoliv zlepšení lze proto hodnotit pozitivně. Dalším diskutovaným návrhem je mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích, který až nepříjemně připomíná formu cla pro zboží vyrobené mimo EU. Tolik k podpoře volného obchodu. Ten se při diskusi o transformaci evropské ekonomiky zdá být až na druhé koleji. Důvodem je zcela evidentní ohrožení konkurenceschopnosti celých sektorů ekonomiky v České republice a Evropě spojených se zaváděním nových pravidel Zeleného údělu. Nová cla pak mají chránit ohrožené sektory.
Energetika a klimatické cíle EU
Energetika je dalším sektorem, který čeká zásadní zelená transformace. A plánovaná transformace je naprosto zásadní. Dle současných energetických plánů bude v roce 2030 Česká republika vyrábět pouze 16,9 % elektrické energie z obnovitelných zdrojů, což je nejméně v Evropské unii. Pro srovnání, v Polsku, kterému patří mezi špinavými energetickými sektory v současné době prim, hovoří plány o 31,8 %. Výroba elektřiny by v České republice v roce 2030 měla být stále pokryta ze 47,4 % fosilními zdroji energie. I proto má být dle odhadů česká produkce elektřiny druhou nejšpinavější v rámci EU v roce 2030, kdy očekávaná intenzita emisí na elektrickou produkci (gCO2/KWh) dosahuje hodnoty 425, zatímco průměr EU je 153 gCO2/KWh.[1]
Čas na transformaci českého energetického sektoru běží. Vláda proto slibuje aktualizace Státní energetické koncepce ČR s ohledem na vytyčené klimatické cíle EU. Vzhledem k dlouhým jednáním, které probíhají už několik let je alarmující, že termín této aktualizace je stanoven na konec roku 2023. Obavy, že tato aktualizace bude šita horkou jehlou, proto stoupají. Pro chod země a ekonomiky je přitom naprosto zásadní stabilní energetická síť se stabilními zdroji energie.
Budoucnost energetiky ČR pak má stát na kombinaci jaderné energie, OZE a plynu. Významný posun v otázce zařazení jádra mezi čisté zdroje energie na evropském poli lze vnímat jako krok v souladu s plánem a plněním daných slibů v oblasti jaderné energetiky. Bez jeho zařazení by situace v ČR byla podstatně více komplikovaná a na tuto variantu nejsme zřejmě připraveni.
Souběžně programové prohlášení hovoří o pokračování a zavadění nových zelených programů na podporu výstavby jednotlivých OZE a zavádění principů tzv. komunitní energetiky, kdy oboje bude mít na skladbu energetického mixu v ČR spíše marginální vliv.
Další body programového prohlášení se věnují zároveň růstu významu zemního plynu v české energetice a snížení geopolitické hrozby spojené se závislostí na jeho dodavatelích. Tyto problémy lze v současnosti bez námahy sledovat v rozsáhlých studiích, mediích i na běžných vyúčtování za spotřebu energií. Alternativou standardních dodávek skrze plynovody má být dle prohlášení LNG, které se v současné době dováží z USA. To však v současné době není tím zázračným řešením, protože evropské kapacity na jeho zpracování nejsou pro tyto účely dostatečné. Řešení tohoto problému je velmi komplikované a časové náročné. V programu se o konkrétních krocích bohužel nedočteme. Obecně se příliš nedočteme o konkrétních krocích plánované transformace českého energetického sektoru a o vyrovnání se s možnými negativními dopady, jako je např. významný růst cen energií.
Podpora podnikání
V kapitole prohlášení o podpoře podnikání lze vidět četné zkušenosti členů nové vládní koalice. Řada slibů, i přestože nemají konkrétní podporu, míří na důležité oblasti. Jako příklad lze uvést zavedení už dlouho očekávané možnosti vedení účetnictví a daňové evidence v eurech. Vyzdvihnout lze obecnou snahu o snížení administrativní zátěže podnikaní, která pokud odečteme vlivy pandemie a protipandemických opatření v rámci České republiky klesá. Významná část této snahy je spojena s využitím moderních technologií a je proto dále popsaná v kapitole digitalizace.
Opatrně však
nahlížejme na slibované podpory inovačního prostředí, malých a středních
podniků, projektů s vysokou přidanou hodnotou, modernizace průmyslu, budování
telekomunikačních sítí, nových technologií, exportu apod. Záměry těchto slibů
jsou jistě dobré. Využití moderních technologií je klíčem pro dosažení vyšší
produktivity a přidané hodnoty v ekonomice, která se podepíše na vyšší
životní úrovni. Obavy z těchto programů lze glosovat jako „mysleli to
dobře, ale dopadlo to jako vždy“. Strach posilují některé v minulosti
představené dotační programy, které stály spoustu peněz daňových poplatníků a
v lepším případě akorát nevedly k naplnění vytyčených cílů.
[1] https://ember-climate.org/project/necp7/
Ing. Pavel Peterka je spolupracovníkem Liberálního institutu a hlavním ekonomem finanční skupiny Roklen.
