Každému je asi jasné, že kdyby chtěl sestrojit letadlo a nebral při tom v úvahu fyzikální (přírodní) zákony, asi by daleko nedoletěl. Trest z porušení přírodních zákonů je tak zjevný a přímý. Nerespektuješ – nepoletíš. Stejně tak je každému jasné, že existuje i jiná skupina zákonů. Karl Popper ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé nazývá tyto zákony „normativní“ a staví je do protikladu k přírodním. Příkladem takového zákona může být prohibice alkoholu vyhlášená vládou. Trest za porušení takových zákonů je vyvolán nějakou třetí stranou (v tomto případě vládou), není však přímo spojen se samotným aktem porušení zákona (ve smyslu že nenásleduje automaticky bez ohledu na vůli lidí). Může tedy dojít k situaci „nerespektuješ – nic se nestane“. Potom však podle Poppera existuje ještě třetí skupina, kterou označuje jako „sociologické zákony“. Jde o zákony podobné přírodním, ovšem s tím rozdílem, že se nevtahují k přírodním jevům, ale k lidským společnostem. Jako příklad uvádí hospodářský cyklus – vláda vytiskne příliš mnoho peněz a není-li působení tohoto zákona něčím narušeno (například další vládní intervencí), dojde k inflaci, špatným investicím a tak dále, jak to popisuje teorie hospodářského cyklu.
Problém „sociologických“ zákonů je v tom, že je mnoho nepoučených lidí považuje za „normativní“. Mají pocit, že s jejich porušením nesouvisí žádná sankce, resp. že tato sankce je zcela závislá na lidské vůli – údajně tak platí, že nechceme-li aby k tomu došlo, trest za porušení „sociologického“ zákona nepřijde. To pak dává celé řadě lidí pocit, že mohou beztrestně aplikovat jakékoli ekonomické opatření (regulaci nájemného, minimální mzdu, vysoké zdanění, štědré sociální dávky), aniž by došlo k nežádoucím důsledkům (chátrání bytů, nezaměstnanost nekvalifikovaných, demotivaci ekonomických subjektů, vytváření závislosti na státní podpoře).
Nejpropracovanější systém těchto „sociologických“ zákonů dnes představuje ekonomie. Všimněme si, že úspěchy hospodářské politiky jsou přímo úměrné tomu, nakolik jsou jejich tvůrci ochotni respektovat závěry této vědy. Můžeme použít analogii s fenoménem „perpetuum mobile“. O konstrukci tohoto vysněného „věčně se pohybujícího“ přístroje se v minulosti snažilo mnoho vědců. Dnes – díky první a druhé termodynamické větě – většina z nás ví, že podobné snažení muselo skončit neúspěchem. O podobné „perpetuum mobile“ ve společenské oblasti se dnes snaží mnoho politiků, společenských vědců i sociálních reformátorů. Všichni mají pocit, že mohou dosáhnout něčeho za nic. A nenávidí ekonomy – stejně jako podivínští tvůrci „perpetua mobile“ nenáviděli fyziky –, kteří jim říkají, že jejich snahy musí narazit na omezení daná okolní realitou – „sociologickými“ zákony.
Rozdíl mezi oběma skupinami utopistů je ovšem veliký. Zarputilý tvůrce „perpetua mobile“, i přes své dobré úmysly (přinést lidstvu nekonečný zdroj energie), obvykle brzy utratil všechny své peníze a skončil buď v blázinci, nebo sebevraždou. Společenský reformátor, i přes své dobré úmysly (přinést „věčný mír“ nebo „sociální spravedlnost“), může přivést na pokraj zániku celou společnost či vyvolat světovou válku. Bez ohledu na jeho „dobré“ úmysly je tak nutné jeho snažení označit za hazardování s majetkem a životy nás všech a jako takové odmítnout. Za vinu mu přitom neklaďme to, jaké měl či neměl úmysly, ale jeho ignoranci, kvůli které se s ekonomickými důsledky svých činů neseznámil, případně jeho aroganci, díky které si myslel, že je přemůže.
