V článku Nejšťastnějšímísto na Zemi (Respekt č. 37/06) Jan Stejskal hovořil o tzv. indexu šťastnéplanety; ten staví do čela žebříčku zemí, které ničí přírodu jen málo a přitomv nich žijí relativně šťastní lidé, mnohé chudé státy včetně Kuby.
Představte si to: jste na ostrově vKaribiku. Šumící azurové moře. Pláže. Palmy. Na takovém ostrově přece lidémusejí být nejšťastnější na světě… I když je to Kuba?
Organizace New Economics Foundation nedávnovydala „index šťastné planety“ (HPI). Ten kombinuje očekávanou délku života,pocity štěstí uváděné v průzkumech a „ekologickou stopu“ obyvatel jednotlivýchzemí. Čím vyšší štěstí a nižší ekologická zátěž, tím vyšší index. S rostoucímbohatstvím se HPI do určitého bodu zvyšuje, ale pak se trend láme a konzumníživot pocitu štěstí už dál nepomáhá. HPI tak údajně postavil na hlavu žebříčkyměřící ekonomickou výkonnost. Bohužel postavil na hlavu i zdravý rozum.
Dle indexu se prý nejlépe žije na ostrovechVanuatu. V první desítce následuje několik států z Latinské Ameriky včetněKuby. USA se umístily až na 150. místě, před Pobřežím Slonoviny a Rwandou. Atohle někdo myslí vážně? V zemi, kde před 12 lety proběhla genocida, se lidémají jen „o dvě příčky“ hůře než lidé v „zemi neomezených možností“? Autořižebříčku upozorňují, že z něj nelze dělat dalekosáhlé závěry. Měli by přiznat,že z něj nelze dělat závěry vůbec žádné.
Zkusme si HPI porovnat s jiným ukazatelem –takzvaným Human Development Index (HDI), který používá United NationsDevelopment Program (UNDP). Ukazatel HDI zohledňuje očekávanou délku života,HDP, vzdělání a další faktory. Vanuatu je na mizerném 118. místě. Další zeměmají smíšené výsledky: Kostarika (třetí podle HPI) je 47., Guatemala (osmá vHPI) až 117. Soudruhu Castrovi se navzdory upřímné snaze nepodařilo vyrovnat sesoudruhu Kimovi, Kuba (v HPI šestá) je tedy na poměrně pěkné 52. příčce. Tadyuž je snad absurdita indexu šťastné planety zjevná. Jeho problém je paradoxně vtom, co jeho autoři považují za výhodu: malou ekologickou stopu prohlašují zaprůvodní znak štěstí. Bohužel opomíjejí fakt, že většina lidí ve zmiňovanýchzemích má malou ekologickou stopu prostě proto, že jsou chudí. Máme tedyzchudnout a prohlásit, jak jsme šťastní, respektive zůstat chudí v zájmu čistépřírody? Zkuste to říct lidem v rozvojových zemích do očí.
Autoři HPI promítají svoje osobní hodnotovésoudy do chování jiných a opomíjejí jednajícího jednotlivce. Co udělá Kubánec,pokud ho postavíte před volbu mezi chudým a šťastným životem, a životem „stejněšťastným“, ale materiálně několikanásobně bohatším? Zkušenost (a tisíce kubánskýchemigrantů na Floridě) ukazuje, že pravděpodobně to druhé.
Řadu lidí od určité úrovně materiálníblahobyt už nemusí uspokojovat. Štěstí (neboli užitek) lze ale sotva měřit aporovnávat. Problému se nezbavíme, ani když lidé v dotazníku uvedou, že jsoušťastní. Nevidíme jim do hlavy, a co víc, takové tvrzení nemá oporu veskutečném jednání. Teprve skutečnou volbou lidé ukazují, co považují zadůležité pro svoje štěstí.
Miliardy lidí se dnes a denně snaží lépemateriálně zabezpečit sebe a svoji rodinu. Jakékoli lidské úsilí v sobě nutnězahrnuje přesvědčení, že potom budu v lepší situaci než předtím. Neutuchajícísnaha o lepší život se pak celkem logicky projevuje i v HDP jako jídlo, službylékařů, auta či divadelní představení. A jen těžko si lidé na určité úrovni HDPřeknou, že jsou už naprosto šťastní, a přestanou se tedy o cokoli snažit.
„Osobně si dovedu docela živě představit,že nějakých 1750 kilometrů východně od Austrálie leží nejšťastnější místo naZemi,“ uzavírá Jan Stejskal. Já si to představit nedovedu, a to mámpředstavivost poměrně bujnou.
Původní nezkrácenou verzi najdete zde.
