Internet se vyvíjel v uplynulých desetiletích s minimem vládních zásahů. Základní správa internetu spočívá v rukou soukromoprávních společností, americká vláda má právo dozoru, její reálný regulatorní vstup je ale minimální. Není proto náhodou, že – díky tomuto blahodárnému zanedbání vládní regulace – internet prosperuje a z akademické kuriozity se vyvinul v hybnou sílu světové ekonomiky a neocenitelnou arénu pro výměnu informací.
Pro většinu lidí internet znamená pohodlný nástroj, který usnadňuje život a zvyšuje produktivitu práce. Pro mnoho vlád představuje internet ale něco docela jiného. Některé vlády, včetně EU, jsou frustrovány, že jim internet brání regulovat a zdaňovat vše, na co pomyslí. Jiné země, jako Čína či Irán vidí internet jako politickou hrozbu a zoufale brání svým občanům komunikovat se zahraničím a vyhledávat informace, které by mohly podkopat jejich nedemokratické režimy. V důsledku toho čelí Spojené státy narůstající kritice, že jelikož je internet mezinárodním zdrojem informací, neměl by být pod jurisdikcí jediného státu.
Skupina zemí vedená Čínou, Brazílií, Indií, Kubou a Íránem žádá, aby byla správa internetu převedena z americké soukromoprávní společnosti na OSN.
Kdyby získala kontrolu nad internetem OSN, nenechavé vlády by získaly možnost internet cenzurovat a regulovat, až by coby nástroj svobody vyjadřování a mezinárodní konkurence dosloužil.
Vláda George Bushe si zaslouží uznání za to, že je odhodlána v rámci OSN tyto návrhy vetovat. Situaci vzal na vědomí i Kongres a rezoluce Senátu č. 273, konstatuje, že „by nemělo být ani OSN ani jiné mezinárodní organizaci dovoleno převzít kontrolu nad internetem.”
Kdo spravuje internet?
Současná regulace internetu je minimální. Občanské sdružení s názvem Internetová společnost pro přidělování internetových adres (ICANN) spravuje – na základě smlouvy s vládou USA – systém doménových jmen (.org,.com apod.).
Na základě smlouvy má vláda při rozhodování společnosti právo veta, které ale v praxi nevyužila a do rozhodování organizace nezasahuje. Od 60. let, kdy vláda financuje výzkumu internetu, vždy deklarovala, že má mít právo dohledu. Ačkoliv má pro regulaci tento právní základ, nikdy do provozu a rozhodování ICCANN nezasahovala.
ICANN je nazýván „skutečně globální organizací”, která nehájí zájmy národních vlád. Systém jejího rozhodování se omezuje na technické procedury, které zajišťují funkčnost jednotného systému adres, a na zajišťování toho, aby internetová síť dokázala funkčně přenášet informace. Pokud jde o přidělování adres, chová se nestraně, žádosti států o registraci vyřizuje bez ohledu na politiku dané země.
Srovnejte tento benevolentní přístup s mnohem širší definicí mezinárodní správy internetu (Internet governance) prosazovanou Pracovní skupinou pro mezinárodní správu internetu při OSN. Ta správu internetu definuje jako „rozvoj a uplatňování společných zásad, norem, pravidel, rozhodovacích procedur a projektů utvářejících vývoj internetu, na kterém se svojí příslušnou rolí budou podílet vlády, soukromý sektor a nevládní organizace.”
Toto prohlášení implikuje mnohem extenzivnější prostor pro vlády pro dohled nad internetem, než jaký mají v současnosti. A jak mají být „společné zásady” této širší dohlížecí role stanoveny a kdo je má stanovit? Navíc řada zemí, které tento nový model vlády nad internetem prosazují, představuje nedemokratické režimy, jejichž hlavním cílem je cenzurovat obsah internetu a stíhat své občany, kteří by internet používali k šíření protivládních informací.
Fasáda OSN
V březnu 2005 čínský velvyslanec při OSN kritizoval americkou „monopolizaci” současného internetu: „Myslíme si, že otázka internetové politiky by měla být řešena společně dohodou suverénních států v rámci OSN.”
Znalcům dějin OSN bude znít tato věta povědomě. Státy „ohrožované” svobodou vždy používaly OSN jako záminku pro své ambice potlačovat svobodu projevu. V 70. a 80. letech komunistické a rozvojové země chtěly využít Organizaci OSN pro vzdělávání, vědu a kulturu (UNESCO) k prosazení „nového světového informačního řádu” (NWIO), který měl napravit údajnou prozápadní zaujatost světových zpravodajských agentur. NWIO měla mít právo udělovat licence novinářům, vydávat kodexy mezinárodní novinářské etiky a posílit vládní dohled nad médii. Tato snaha využít UNESCO k omezení svobody tisku vedla Spojené státy k vystoupení z této organizace. Ve věku internetu se omezování výměny informací stalo ještě obtížnějším a nedemokratické režimy si o to silněji chtějí internet podmanit. Vědí, že nejlepší cesta k získání kontroly nad internetem vede skrze mezinárodní byrokratickou instituci.
Nikoho by nemělo překvapovat, že Čína a Írán patří mezi nejhlasitější proponenty odstranění amerického „monopolu” vlády na internetem. Čínská politika potlačování internetového obsahu je nejlepší ilustrací toho, o co čínské vládě skutečně jde.
Čínská bezpečnostní služba a ministerstvo informatiky věnují mimořádné úsilí, aby jejich politika kontroly tisku postihovala i web. Aby dokázala čínská vláda kontrolovat, na co se lidé dívají a aby dokázala odfiltrovat politicky závadný obsah, vytvořila systém, kterému se v parafrázi Velké čínské zdi přezdívá „Velký činský Firewall”. Vláda zaměstnává armádu 30 tisíc cenzorů, jejichž úkolem je „sledovat, stopovat a zablokovávat webové stránky a email, které by mohly být hrozbou pro společnost”. Podle posledních nařízení vlády mají zpravodajské servery vydávat „zprávy, které jsou nezávadné a podporují společenský a hospodářský pokrok.” Čínští uživatelé internetu, kteří chtějí mít vlastní internetové stránky, psát blogy (internetové deníky) nebo diskutovat v internetových diskusních skupinách, musí být registrováni ve vládním registru, kde musí uvést jméno a adresu, aby internetová policie mohla snadněji monitorovat jejich aktivity na internetu.
Kromě domácích cenzorů placených vládou se může Čína spolehnout na pomoc amerických technologických společností jako jsou Microsoft, Cisco, Google a Yahoo!, které poskytují technickou pomoc při budování infrastruktury pro cenzuru. Portál Microsoft v Číně prý například znemožňuje vkládat politicky citlivá slova jako „demokracie” a „svoboda”, nemluvě o jménu jogínské sekty Falun Gong. Čínská regulovaná verze internetu pak slouží jako vzor pro další nedemokratické režimy.
Čína by chtěla omezit přístup k určitým internetovým stránkám nejenom doma, ale na celém světě. Představme si, že si nějaký prodemokratický aktivista chce zaregistrovat stránku typu pryč-s-čínskou-vládou.com. Kdyby Čína mohla spolurozhodovat při udělování domén, mohla by registraci takové domény zabránit. ICANN dnes takovou moc nemá, ale bylo by tomu tak pod patronací OSN? I kdyby nebyla restrikce takto explicitní, mohla by probíhat skrytě.
Evropská pozice
Komisařka Evropské unie pro internet a média Viviane Redingová dala nedávno snaze znadnárodnit vládu nad internetem další impuls, když vydala vlastní návrh, kterému se hned dostalo pozitivního ohlasu od čínské a iránské vlády. Francouzská a německá vláda sice občas nelibě nesou, že nemohou kontrolovat internetový obsah (jako např. bránit obchodu s fašistickou výstrojí), nicméně cenzura není primárním důvodem jejich touhy převzít kontrolu nad internetem. EU chce hlavně regu
lovat a zdaňovat internetové obchody. Redingová navrhla „zřízení arbitrážního mechanismu založeného na mezinárodním právu” – jinými slovy zřídit mezinárodní byrokratickou organizaci, která by ovládala internet pod patronací OSN.
Řada zemí vyjadřuje touhu využít tento „zdroj” k získání vládních příjmů a financovat z internetových poplatků OSN a rozvojovou pomoc. Různé návrhy na zdanění internetu přicházejí s rostoucí četností z EU, OSN i Spojených států.
Snaha rozšířit vládní moc nad internetem skrze mezinárodní organizaci by se samozřejmě potýkala s řadou problémů. Jak bude zaručena kontrola moci? Pod jakou jurisdikcí by měla nová mezinárodní organizace fungovat? Měla by mít moc uvalovat daně a kdo by měl mít nad takovými daňovými výnosy kontrolu? Jaký soud by rozhodoval spory?
Jak poznamenal Constantin Gurdgiev z Dublinské univerzity „Dnes v konečné instanci veškeré aktivity ICANN podléhají kontrole jednoho z nejvyspělejších soudních systémů – kalifornského práva. Bruselský návrh by tento režim nahradil nekontrolovanou byrokratickou strukturou, která by nenesla odpovědnost a soustředila by neomezenou moc regulovat mezinárodní i domácí obchod, výzkum i svobodu projevu v rukou nového nadnárodního úřadu.”
Důsledkem svěření internetu regulaci a kontrole OSN by bylo, že nedemokratické země typu Číny, které nectí svobodu projevu, a evropské snahy regulovat a zdaňovat veškerý obchod, by měly při správě internetu větší hlas a internet by se nutně odklonil od svobody, edukace a inovací dneška. Pokud internet nemůže být sférou bez jakéhokoliv vlivu vlády, pak ať je spravován způsobem, který restrikce minimalizuje, a ne na základě mezinárodních standardů, které omezují svobodu. Vzhledem k tomu, co je v sázce, musí vláda USA zůstat ve svém odhodlání nedopustit internacionalizaci vlády nad internetem pevná.
