copyright? Jak to vypadá? No nemám…
Snad ještě příhodnější by byla odpověď: „Myslim, že teda nevim.“ Výroky z odposlechů z fotbalové aféry baví i mnoho měsíců od svého zveřejnění spousty lidí, některé se staly téměř legendárními. Na jejich základě vzniklo i divadelní představení. „Hlášky“ Ivánka, Milánka a ostatních zkušených fotbalových funkcionářů se staly jakýmsi veřejným vlastnictvím. I když…
Ve světle nedávného rozhodnutí soudu v kauze Svěrák vs. Bauhaus, kdy prvně jmenovaný vysoudil na obchodním řetězci dvě stě (kilo jablek) tisíc za to, že řetězec použil část Svěrákovy písně ve své reklamě (více k tomu komentář Jiřího Schwarze), však odpověď „myslim, že teda nevim“, není až zas tak nesmyslná.
Svěrák složil píseň, je autorem uměleckého díla, budiž. Ale co Ivánek a spol.? Nejsou vlastně tito lidé „výkonnými umělci“, kteří předvedli „umělecký výkon“ (srov. §67 českého autorského zákona), jenž by měl tudíž požívat ochrany autorského práva? Vždyť při projednávání případu u soudu se celá soudní síň div nepovalovala smíchy po zemi, když se pouštěly odposlechy telefonátů mezi hlavními aktéry.
Nebo jinak. Členové celého týmu „lovců žen“, „draků“, „nosičů vody a ryb“ apod. by mohli být klidně považováni za autory „uměleckého díla“ (srov.§2 AZ). Zcela originálním způsobem využili českého jazyka, vymysleli řadu velmi inovativních slovních obratů, které si spojujeme výhradně s těmito lidmi. Co když pak přijde někdo (jako pánové Čtvrtníček a Lábus), pročte si záznamy odposlechů, jako správný podnikatel objeví skvělou příležitost, jak převést celou fotbalovou telefonní frašku do podoby obchodovatelného statku, a začne vydělávat tím, že se posadí před desítky lidí, s kamennou tváří před nimi pronese „Můžeš mluvit“? a v poněkud upravené verzi reprodukuje tragicky šifrované zprávy o na účet připluvších penězích? Neměli by divadelní Ivánek s divadelním Milánkem poslat nějaké ty ryby za „užití uměleckého díla“ na účet skutečnému Ivánkovi a Milánkovi?
Pochopitelně nejsem zastáncem toho, aby tomu tak v praxi skutečně bylo. Právní positivista by mohl možná mou analogii smést se stolu s tím, že přepisy telefonních odposlechů jsou jako součást soudního spisu ve veřejném zájmu vyňaty z ochrany podle autorského práva (srov. §3AZ), což ovšem pro můj komentář není relevantní. Jsem si vědom, že mou nastíněný příběh je dosti „potrhlý“. Nicméně nevede logika autorského práva a celého konceptu intelektuálního vlastnictví přesně k takovýmto absurditám? V konečném důsledku musí právo intelektuálního vlastnictví spočívat na tezi, že lze vlastnit myšlenku, jakkoli to třeba jednotlivé právní předpisy mohou explicitně popírat (viz §2, odst.6 AZ). Vlastnit myšlenku buď lze, nebo ne. Pokud ano, pak by bylo jen logické, aby se právo na vlastnictví myšlenek, v našem případě právo na vlastnictví částí obsahů telefonních hovorů (že to zní divně?) skutečně vynucovalo. Proč tomu tak není, je záhadou. Asi je to v kartách…Neb v kartách je život, jestli mi rozumíte…
