Tiskem proběhla zpráva, že Rusko chce zvýšit o šest procent cla nadovoz českých aut v odvetě za to, že česká vláda zvedla clo na dovozledku z Ruska. Škoda Auto měla v plánu prodat na tomto teritoriu letostři tisíce aut a příští rok dalších deset tisíc, což by znamenalo tržby120 miliónů amerických dolarů. Již dnes je dovoz aut do Ruska zatížencelní sazbou 25 procent a po jejím dalším zvýšení hrozí, že se prodejzcela zastaví. Zdánlivě se zde střetly zájmy stěžejní české automobilkya Lovochemie, jediného výrobce ledku ohrožovaného levným dovozem. Veskutečnosti se věc má tak, že česká vláda škodí českým spotřebitelůmdaní na dovoz ledku a ruská vláda ruským spotřebitelům zdražováníautomobilů.Vraťme se ale trochu do historie. V období let 1999 až 2002 vzrostlimport ledku z Ruska, Ukrajiny, Polska na dvojnásobek, přičemž v roce2002 se tyto země na dovozech podílely 95%, a to při průměrné ceně 3033korun za tunu. Tato cena podle názoru ministerstva průmyslu a obchodupříliš konkurovala Lovochemii Lovosice, která si přála prodávat tunuledku za 4 200 korun.
Proto česká vláda touhám chemiků vyhověla a v lednu 2003 přijala nadobu 200 dnů tzv. přechodné opatření, kterým byla nulová celní sazba nadovoz dusičnanu amonného v ceně nižší než 4200 korun za tunu zvýšena navšeobecných 5 %, v případě Ruska na 35 % a Ukrajiny na 16%. Dne 6.srpna2003 vláda schválila nařízení, kterým se toto dříve přechodné opatřeníprodloužilo až do okamžiku přistoupení Česka k celnímu režimu Evropskéunie, tedy do 1.5.2004. Výsledkem tohoto státního zásahu byl poklesobjemu dovozu ledku při současném růstu jeho ceny, která se u zboží zRuska a Ukrajiny vyšplhala na 4300 korun za tunu. V rámci přípravy narozšíření pevnosti Evropa po 1.5.2004 si však Česko nedovolilo vůčiPolsku uplatnit toto prohibitivní opatřením, což také polští výrobcináležitě využili.
Clo je vlastně daní na dovoz a její výši stanovuje vláda, nikolivparlament ve veřejné diskusi, tedy mimo kontrolu ze stranyobčana-voliče. Příjmy z cel jsou pro příjmy státního rozpočtu úplněpodružné a proto se jich členské státy unie velkomyslně zříkají veprospěch společné kasy. Daleko významnější je fakt, že každé clopotlačuje zahraniční konkurenci a domácím výrobcům dovoluje zvýšitceny. Prostřednictvím takto vzniklé ceny občané vlastně dotují tuzemskévýrobce, ale nikdo nic nevidí, nikoho nic nepálí. Pomocí cel vládytajně a nepozorovaně přesouvají významnou část bohatství svých občanůve prospěch lobbystických skupiny. Není rozhodující, zda jsou taktozdaněny potraviny, které přímo spotřebováváme nebo ledek vstupující dozemědělské výroby. Vždy je postižen konečný zákazník, spotřebitel.
Odběratelem zdraženého ledku jsou zemědělci, což zákonitě musí véstzvýšení cen potravin nebo k požadavku farmářů na kompenzaci vyššímipodporami. Od koho? No přece od daňových poplatníků-spotřebitelů.Odvetná opatření Ruska zcela jistě dopadnou na Škodu Auto a tak možnáautomobilka obdrží nějakou výjimku nebo novou investiční pobídku, opětz kapes občanů. Přitom na začátku všeho byla firma, která si ziskudržuje voláním státu na pomoc. Jak vidíme, snaha státu řídit trh vedek řetězci stále větších zásahů, protože jeden problém vyvolá další,který se státní plánovači snaží korigovat dalším opatřením … a takpořád dokola. Na konci číhá totální socializace a následný krach nebo vpřímo krach argentinského typu. Poslední poučení, které plyne z kauzyledek je, že celní sazebník i celá legislativa zahraničního obchodunebyla a není postavena na nějaké vědě, ale na prachsprostých zájmechjednonotlivých firem a zájmových skupin řídících politiky.
