Německý ministr zahraničí Joschka Fischer se sotva mohl vyjádřit jasněji. Poté co Evropská unie oznámila, že přeruší diplomatické styky s Rakouskem, jestliže do vlády vstoupí Strana svobody Jörga Haidera, uvedl: „My a naši partneři nemůžeme připustit, aby se strana s protievropským programem dostala do postavení, odkud by mohla blokovat další evropskou integraci.“
Jeho slova byla sice navenek určena Haiderovi, stejně dobře by se však mohla týkat i Williama Hagua. Dokazují, že zastánci evropské integrace, a potažmo i politické globalizace, jejíž je evropská integrace součástí, jsou schopni zcela bez skrupulí obcházet výsledky demokratických voleb, aby podpořili vlastní zájmy. Stejně se odmítavé výsledky dánského referenda o Maastrichtské smlouvě z roku 1992 zrušily druhým hlasováním o tomtéž dokumentu, stejně evropské vlády a Spojené státy zasahovaly v průběhu devadesátých let do voleb po celé východní Evropě a bývalém Sovětském svazu, aby podpořily politiky ochotné sklonit se před doktrínou zrušení národní suverenity. Po začlenění do Evropské unie budou tyto kontrolované vlády sloužit jako pohodlný institucionální nástroj pro lobbování v radách EU, a snadno pak přehlasují každou zemi, která by jako Británie byla natolik pošetilá, že by si stála za svými zájmy.
Fischerova slova i politika celé EU, jež za nimi stojí, potvrzují, že čelní západní politici jsou dnes do jednoho hnáni starou Brežněvovou doktrínou „omezené suverenity“. Jsou odhodláni vybudovat internacionalismus, jaký sovětská Komunistická strana v říjnu 1952 označila za „zcela nové, v historii dosud nevídané vztahy mezi státy,“ jejichž zářným příkladem pak měly být vztahy mezi SSSR a zeměmi Varšavské smlouvy. Komunistické ideje internacionalismu a falešného antifašismu nyní odtáhly z Moskvy a východního Berlína, aby se uhnízdily ve vládních budovách Evropy a Spojených států.
Těžko lze totiž věřit tomu, že k ostrakizaci Rakouska dochází kvůli Haiderově politice vůči přistěhovalcům. Kdyby tomu tak bylo, pak by Británie musela jít do oslovské lavice za to, že požaduje po návštěvnících z Indie a Pákistánu, aby u imigračních úřadů složili zálohu 10 000 liber vždy, když přijedou za svými příbuznými; to je přece rasistická politika jak vyšitá. Ministr vnitra Jack Straw by pak musel být odsuzován za to, že u Romů předpokládá vrozené sklony k trestné činnosti. Haiderovo nebezpečí (stejně jako jeho popularita) však spočívá naopak v postavení stranou hlavního proudu, odkud bojuje proti pohodlnému mezistranickému dělení politické kořisti v rakouské společnosti, ztělesněnému třináctiletou koalicí sociálních demokratů s konzervativci, kterou se mu právě podařilo zničit. Podle všeobecného (a možná chybného) mínění představuje Haider stejnou hrozbu i pro podobné kartelové uspořádání, které v Evropě vládne již celá desetiletí a jehož nepoctivé praktiky dnes vycházejí najevo po celém kontinentě. Jistě není náhodou, když v čele útoků na nově vzniklou rakouskou koalici stojí právě politici z těch politických systémů Evropy, kde je politické zodpovědnosti nejméně (tj. zejména Francie a Belgie, ale také Německa a Itálie).
Jejich taktikou je samozřejmě démonizovat nepřítele jakožto nacistu. Tento typ lsti se dá užívat donekonečna. Vždyť dnes už se stává Hitlerem kdekdo. Je to trik už natolik masivně zneužívaný (od Pata Buchanana a Jörga Haidera po Sadáma Husaina a Slobodana Miloševiče), že by měl definitivně přestat fungovat. Jenže v období po roce 1989 pravice prohrála naprosto nejdůležitější politickou bitvu, a to bitvu o kulturu. Po takzvaném pádu komunismu měla historická paměť 20. století správně dosáhnout jisté rovnováhy v hodnocení zločinů komunismu a zločinů fašismu. Namísto toho byla vzpomínka na jedno úplně vymazána výlučným, fascinovaným soustředním na druhé, a to s bezohledností, jaké je schopna jen levice. Historická paměť se tak dnes dostala do nebezpečně zúženého pohledu, kde jakoby jediným, co se ve 20. století stalo, byl vzestup Hitlera.
Osmdesát milionů obětí komunismu je tak pohodlně odsunuto na smetiště dějin a historická paměť nestoudně manipulována v zájmu krátkodobých politických zisků. Následně je pak možné, aby byl demokraticky zvolený politik v Rakousku napadán za své sympatie k nacismu, ačkoli nikdy neporušil zákon ani nepatřil k žádné zakázané organizaci. Na druhé straně však nikdo nehne ani brvou, když se v Itálii a ve Francii dostanou k moci komunisté nebo když se bývalý komunista jako Peter Mandelson stane členem vlády v Británii. Italský premiér Massimo d’Alema, stojící v čele strany, která byla po mnoho let ilegálně financována Moskvou, v roce 1998 prohlásil: „Hlásím se k dědictví italského komunismu. Své minulosti nelituji,“ a v roce 1990 pak: „Je prakticky nemožné najít stejně krásný název, jako je Komunistická strana.“
Podobně jako se kdysi Berlínská zeď obhajovala jakožto „obranná hráz proti fašismu,“ tak se dnes přebujelé orgány, jako je Evropská unie spolu s všemi těmi hatla-patla zkratkami a anonymními mezinárodními organizacemi po celém světě, ospravedlňují jako bašta proti vlně nacionalismu, který by mohl ohrozit přísnou nadvládu byrokratů nad naší planetou. Vždyť dobře víme, že právě toto je raison d´être Evropské unie. Politická globalizace pak není nic jiného než stejné protidemokratické a protinárodní principy ve světovém měřítku. Ve svých Pamětech to vyjádřil Jean Monnet: „Evropské společenství je samo o sobě pouze jedním z kroků na cestě k budoucím formám světové organizace.“
Západ tak nyní stojí jen krůček od něčeho, o čem Lenin a Trockij snili v roce 1917. Účelem totiž není, jak se mnozí euroskeptici domnívají, dosadit na místo národních států evropský či světový superstát, nýbrž naplnit dávný sen marxistů – zrušit pojem státnosti jako takový. Řečeno slovy Leninovými, konečným cílem komunismu je „odumření státu ve všech podobách.“ Jestliže se „nová levice“ nadšeně chopila „trhu“, a vytvořila tím iluzi posunu doprava ve světové politice, je to ve skutečnosti dáno pouze tím, že věří, že odumření státu se dá účinněji dosáhnout spíše pomocí velkokorporačního merkantilismu než prostřednictvím státního socialismu. Podobně i tvrzení, že globalizace je anonymní, nevyhnutelnou dějinnou silou, není nic jiného než náš starý známý dialektický materialismus v novém hávu. Lenin v eseji nazvaném O heslu Spojených států evropských napsal: „Spojené státy světové (nikoli evropské) jsou onou státní formou sjednocení a svobody národů, kterou spojujeme se socialismem – dokud úplné vítězství komunismu nepovede k tomu, že jakýkoli, tedy i demokratický stát, nadobro zmizí.“ Joschka Fischer to opravdu nemohl vyjádřit lépe.
