Co tato norma tak závratného obnáší, že o ní mluvíme s takovou bázní? Pokud bychom chtěli mluvit v newspeaku EU, jsou její přínosy více než povzbudivé: Zlepšení kvality životního prostředí, dosažení vyššího stupně ochrany životního prostředí jako celku, prevence vzniku znečištění, zamezení přenosu znečištění z jedné složky životního prostředí do druhé, podpora zohledňování environmentálních hledisek v řízení podniku, snížení administrativní náročnosti pro podniky. Pokud odhlédneme od schopnosti či neschopnosti této normy opravdu vykonávat všechny zmíněné úkoly a zaměříme se na důsledky plynoucí znečišťujícím firmám, odkryje se nám první část tragického příběhu. Ve sbírce zákonů nese norma nezajímavé označení 76/2002, avšak její obsah vskutku zajímavým více než je.
Kupříkladu z normy vyplývá, že uživatel (čili firma) určité látky, která je vyjmenována v seznamu o 73 položkách, je nejprve povinen se o normě nějak dozvědět a následně si sám zjistit, zda se v provozovně daná látka vyskytuje a zdali je její množství v emisích vyšší nebo shodné s výší limitů ohlašovaných nařízením vlády. Je-li množství vyjmenovaných látky v emisích vyšší nebo shodné s ohlašovacím prahem, provozovatel musí zjistit a vyhodnotit emise všech identifikovaných látek pro každou technickou a technologickou jednotku v zařízení samostatně. Tyto emise dané chemické látky z jednotlivých technologických jednotek následně sčítá a zjišťuje, zda výsledná hodnota překročí emisní práh. Stane-li se tak, je provozovatel povinen po této pravděpodobně nákladné proceduře sám sebe „udat“ a emise dané látky ohlásit do centrální ohlašovny při MŽP. Následně je znečišťovatel zařazen do speciálního registru.
Bohužel pro znečišťovatele tímto jeho cesta utrpení teprve začíná. Tím, že byl úspěšně do registru zapsán, mu vzniká další povinnost, a to zažádat si o tzv. integrované povolení. Na první to vypadá, že půjde o nějaký byrokratický proces. Druhý pohled v podstatě potvrdí ten prvý, avšak dodá zjištění, že 30. říjen roku 2007 může být posledním dnem celého podnikání. Toto datum je totiž posledním dnem, do kdy musí být povolení vydáno. V případě nevydání hrozí zastavení činnosti. Naneštěstí pro podnikatele byrokratický proces, který je k vydání povolení nutný, trvá přibližně 1 rok a navíc zahrnuje porovnávání firmou používaných technologií s mystickým BAT, čili technologií Evropskou unií označenou za „environment friendly“. Výsledkem tohoto porovnání je samozřejmě nahrazení stávající technologie BATem (podmínka vydání povolení). Znečišťovatel by tedy ve svém zájmu měl rychle skočit na krajský úřad a začít vyplňovat formuláře, aby se do 30. října příštího roku „vešel“. Jinak ho totiž čeká konec, stejně tak jako v případě, že si nenašetří dost penízků na příslušného NETOPÝRA (BAT).
No a co my ostatní? Možná bychom měli být rádi za nově vzniklé pracovní příležitosti. Na možnosti poskytovat poradenství zoufalým firmám si již mnozí založili bezvadný byznys. Chovatel růžových prasátek (také znečišťovatel), který bude muset svou činnost ukončit a nebo který svou činnost kvůli povolením a nákladným povinným technologiím vůbec nezačne, však již vidět není. A takových případů bude spousta, jen nebudou bohužel vidět.
A náš mystický NETOPÝR? Díky EU vznikly nové díry na trhu, které byly zaplněny výrobci BATu, a které jsou v podstatě neohrozitelné. Jeden by si řekl, že tomu, aby mohl využívat všech vynálezů moderního světa, muselo předcházet horečné snažení a investice klíčového kapitálu mnoha jeho předků, aby byly vůbec vynalezeny. Ony vynálezy musely také projít zkouškou konkurence a až teprve poté začaly být používány. Tento proces BAT naprosto přeskočil, a proto jej lze jen těžko ohodnotit jako efektivní. Investice na BAT jsou totiž získány násilně od firem pod pohrůžkou zastavení činnosti. Tyto investice ale zákonitě musí každé firmě chybět. V lepším případě se firma z tohoto šoku vzpamatuje, ale zdroje, které mohla tržně použít pro svůj rozvoj, byly vyplýtvány. Horším případem je úplný zánik firmy. Tak i tak je jakýkoli rozvoj trhu (i směrem k lepšímu životnímu prostředí ) zpomalen.
