Nemám žádné pochybnosti o tom, že inflaci lze zastavit kdykoli a že tak lze učinit pouze snížením růstu množství peněz. To, co jsem řekl téměř před čtyřiceti lety v první přednášce, kterou jsem mohl v této zemi přednést, se mi zdá stejně pravdivé jako kdykoli předtím: „Bylo by jednou z nejhorších příhod, jež by nás kdy mohly potkat (kterou ale bohužel přivodil John Maynard Keynes), kdyby široká veřejnost znovu přestala věřit základním tezím kvantitativní teorie peněz.“[1]
Připouštím, že ve své klasické podobě, jak ji nyní vzkřísil můj přítel Milton Friedman, tato teorie věci značně zjednodušuje, protože z nich vytváří jen záležitost statistických agregátů a průměrů. Množství peněz bohužel není měřitelnou stejnorodou veličinou; sestává naopak z široké škály vzájemně více, nebo méně zaměnitelných statků s různým stupněm likvidity.[2]
Zadruhé, hodnota peněz nezávisí pouze na jejich celkovém množství, které je k mání, ale také na proměnlivé poptávce po nich. A zatřetí, škodlivé účinky nadměrné nabídky peněz nespočívají pouze ve změnách průměrné cenové hladiny, nýbrž stejnou měrou v narušení celé struktury relativních cen a v následném nesprávném směrování produktivního úsilí, jež to způsobuje.
Nicméně nepochybuji o tom, že inflace je způsobena výhradně nepřiměřeným nárůstem množství peněz a že jí lze a musí být za stávajícího uspořádání zabráněno pouze omezením objemuměnové báze poskytované centrální bankou. Nic takového jako náklady tažená inflace neexistuje;[3] inflace je vždy vyvolána tím, k čemu je tato vládní instituce přiměna. Nikdo jiný s tím pranic nezmůže.
Ústřední praktickou potíží dneška je otázka, jak rychle lze a je nutné inflaci zastavit. Obávám se, že v tomto ohledu zaujímám v porovnání s Friedmanem ještě radikálnější postoj. To proto, že se domnívám, že umělý stimul, který inflace poskytuje podnikům a zaměstnanosti, trvá jen potud, pokud inflace zrychluje, tj. dokud se ukazuje, že ceny jsou vyšší, než se očekávalo.
Je zřejmé, že inflace nemůže zrychlovat donekonečna; jakmile však zrychlovat přestane, zaniknou všechny neočekávané zisky plynoucí z vyšších než odhadovaných cen, které udržovaly nevýdělečné podniky a zaměstnanost v chodu. Každé zpomalení inflace proto musí vyvolat dočasné stavy rozsáhlých krachů a nezaměstnanosti.
Doposud nebyla žádná inflace ukončena bez „stabilizační krize“. Obhajovat postupné zpomalování inflace po dobu několika let znamená hájit dlouhé období vleklé bídy. Žádná vláda by něco takového nesnesla.
Chceme-li zastavit inflaci, musíme tak učinit teď a tady. Po první světové válce dokázaly Spojené státy snížit ceny o třetinu během pouhých šesti měsíců (srpen 1920 – únor 1921). Útrapy to byly velké, ale za dalších šest měsíců se rozjel nový boom.
Nyní již nepůjde o snížení cen, ale pouze o zastavení jejich dalšího růstu. Pokud to neudělá tak odhodlaná vláda, jako je ta současná, nepodaří se to dříve, než se po marném pokusu zastřít inflaci regulací cen (tzv. „příjmovou politikou“) libra nakonec naprosto zhroutí.
Praktické nesnáze vyplývají z toho, že jsme kvůli domněle příznivému vlivu na zaměstnanost byli přivedeni do situace, v níž stále více financujeme vládní výdaje půjčkami – a že v současné době zkrátka nevíme, jak udržet stávající vládní aparát, aniž bychom zapříčinily pokračování inflace.
Tento článek je výtažkem z včerejší přednášky pro Monday Club.
[1] Srov. s HAYEK, Friedrich August von. Prices and Production and Other Works: F. A. Hayek on Money, the Business Cycle, and the Gold Standard, s. 199 – pozn. překl.
[2] Viz HAYEK, Friedrich August von. Soukromé peníze: potřebujeme centrální banku? (s. 65): „[…] ačkoli obvykle předpokládáme, že existuje jasná dělící čára mezi tím, co jsou a co nejsou peníze – o definování takové dělící čáry se snaží i právo –, budeme-li brát v úvahu kauzální následky měnových událostí, pak žádná taková dělící čára neexistuje. Nalézáme spíše spojitou řadu aktiv s různým stupněm likvidity, schopností volně měnit svou hodnotu vůči ostatním aktivům a s odlišnou mírou schopnosti fungovat jako peníze.“ – pozn. překl.
[3] Viz HAYEK, Friedrich August von. Soukromé peníze: potřebujeme centrální banku? (s. 110): „Ani vyšší mzdy, ani vyšší ceny ropy nebo obecně vyšší dovozní ceny nemohou zvýšit agregátní cenu všech statků, pokud kupující nezískají větší množství peněz k jejich nákupu. Tzv. ‚náklady tlačená‘ inflace je pouze důsledkem růstu množství peněz, který způsobila vláda, […]“ – pozn. překl.
Článek původně vyšel pod názvem How to deal with inflation v The Times 26. března 1980. Dostupné online. Přeložil Štěpán Drábek.
