Během krátké doby se již podruhé nechávám při psaní regulačního postřehu inspirovat děním v Rakousku. Zřejmě to není náhoda, že mnohé tamní události mají co říci i našinci. Světaznalí často tvrdí, že existuje-li vůbec cosi jako národní mentalita, pak ve středoevropském prostoru jsou si v tomto parametru nejblíže Češi a Rakušané, že jsou to de facto jen dvě poloviny jednoho národa, hovořící různým jazykem. I proto je užitečné Rakousko pozorovat, abychom mohli odhadnout, kam asi můžeme v mnoha oblastech směřovat sami, pokud samozřejmě zapomeneme na zcela divergentní a nadále divergující postoj k jaderné energii.
Při čtení dnešního postřehu však bude mít čtenář spíše pocit, že se naši jižní sousedé nechali naopak inspirovat v naší transformační historii. Mezi rakouskými finančníky, průmyslníky a zejména politiky totiž získává na popularitě myšlenka zřízení tzv. „Austrofondu“. Jeho smyslem je soustředit do jednoho holdingu všechny významné rakouské podniky typu megacihelny Wienerberger či petrochemického gigantu OMV (a mnoha dalších) a tak je v době globalizace a mezinárodních fúzí a akvizic „ochránit“ před „nebezpečím“, že by se dostaly mimo stávající kontrolu převážně domácích, rakouských akcionářů.
Technika vytvoření „Austrofondu“ by měla být poměrně jednoduchá. Na nákupu a „zcelení“ majetkových účastí v klíčových společnostech by se podílela národní vláda a rakouským kapitálem ovládané finanční a pojišťovací společností. Ti všichni by dali dohromady balík prostředků dostatečně velký na to, aby dokázal zajistit výkupy akciových podílů v těchto společnostech dříve, než by na akcionáře mohly zaútočit nekontrolované mimorakouské nabídky. Nápad je „kreativní“ reakcí na vlnu fúzí a akvizic zejména v politicky citlivých oblastech jako je energetika či ocelářství, které v posledních letech podlehl nejeden evropský národní šampión (vzpomeňme například nedávné převzetí přední evropské ocelárny Arcelor indickou skupinou Mittal). Ve Španělsku či Francii se dokonce nepřátelské nabídky na převzetí domácích dominantních energetických hráčů staly zásadními politickými tématy dne. Přesněji řečeno, tématem dne se stala otázka, jak vlastníkům domácích politických miláčků ztížit či dokonce znemožnit prodej jejich účastí zahraničním firmám, a to dokonce i jen firmám z členských zemí EU!
Také se vám zdá, že prožíváte déja vu? Že se znovu vrací myšlenka „rodinného stříbra“? Asi budeme muset Rakušanům něco připomenout z naší nedávné historie. Na počátku transformace mnozí taktéž měli za to, že jisté podniky jsou přece natolik důležité, že by je neměl vlastnit nikdo cizí, neznámý, nekontrolovatelný, tedy zahraniční. Jen pro pořádek, ukázalo se poměrně záhy, že mnohé tyto poklady jsou natolik důležité, že se právě bez zahraničních investic a know-how neobejdou. A když „rodinné stříbro“ trochu zašedlo a vytvořila se na něm patina, byli to titíž přiznaní či nepřiznaní sociální inženýři, kteří se stejnou vehemencí začali popírat sami sebe a vymýšlet schémata tzv. investičních pobídek. Tedy metody, kterými všechny ty kdysi zlé a a priori nedůvěryhodné zahraniční investory naopak do země za každou cenu přilákat. A to dokonce za tak fantastických daňových, regulačních a organizačních podmínek, jaké naopak nikdy nebyly všem těm kdysi vzývaným domácím vlastníkům dopřány.
Že se členská země EU a náš soused chce vrátit k myšlence „rodinného stříbra“, je frustrující. Investiční pobídky i myšlenka „rodinného stříbra“ mají totiž identického ideového otce. Je jím princip selekce vlastníků a investiční diskriminace dle národního či národnostního klíče, který je v přímém rozporu se základními pravidly svobody, majetkových práv a ekonomické efektivity. Skoro by se chtělo říct, že v Evropské unii založené na volném pohybu lidí, kapitálu, zboží a myšlenek, by idea „Austrofondu“ a jí podobné měly být stejně tak zapovězeny jako xenofobií úvahy o násilných deportacích lidí jedné rasy z místa na místo. To, že tomu tak není, jen dokazuje, že pozornost Evropy se stále soustředí na nepodstatné (ústavní smlouva) a pomíjí zásadní (vlastnické práva). Pokud se toto nezmění, budeme se chovat jako pověstné obyvatelstvo v pohádce Tři veteráni, které zcela nespojitě jeden den křičí „cizinec je našinec“ a druhý zase „cizinec není našinec“. Taková perspektiva, pokud Rakušané ukazují jakýsi nový evropský trend, by byla věru smutná.
A přitom stačí tak málo. Přestat se jednou provždy ptát: „odkud investor pochází“ a tázat se konečně jinak: „proč by dotaz na původ investice měl být vůbec důležitý“.
