Ve volbách v Zimbabwe opozice zjevně zvítězila a krátce se mohlo zdát, že éra Roberta Mugabeho končí. Leč vládnoucí klika obdivuhodně rychle zareagovala, zesílila represe a nyní nic moc nenapovídá tomu, že by se lidé v Zimbabwe mohli v dohledné době osvobodit z jejího sevření.
Každá změna režimu je nesnadná, neboť její úspěšnost závisí na součinnosti mnoha lidí. Přesto i v Zimbabwe, zdá se, platí spíše otázka ,,kdy“ než ,,zda“. Podíváme-li se blíže na motivace jednotlivých aktérů, můžeme lépe pochopit, jak by opozice mohla překonat odpor dobře organizované vládnoucí skupiny, která nemá důvod vzdát se dobrovolně svých privilegií, a navíc má pro udržení své pozice k dispozici státní moc. Tento na první pohled neproveditelný úkol má hned několik různých řešení, která lze kombinovat.
Tlak z okolí
Stovky tisíc Zimbabwanů vyhnaných do exilu v Jihoafrické republice, ale i v jiných částech světa, mohou působit jako obojaká síla. Na jedné straně je jejich odpor proti Mugabemu nezpochybnitelný. Na straně druhé ovšem nechtěně a zprostředkovaně jeho režim financují, když příbuzným do Zimbabwe posílají vydělané devizy.
Ani od mezinárodního společenství si nelze mnoho slibovat. Verbální prohlášení sice zazněla z úst přestavitelů OSN, USA i EU mnohokrát, výsledky však byly dosud minimální.
Důležitý je proto především postoj okolních států. Vůdce vládnoucí strany JAR Jacob Zuma vyzval k respektování výsledků voleb. O něco větší snahu vykazuje vláda Zambie. Nikoli jen proto, že by měla snahu osvobodit Zimbabwe, ale určitě i proto, že nemůže mít zájem na nestabilitě svého jižního souseda. Podobné motivace mohou ovlivnit i názory a postoje ostatních vlád v regionu. Ty navíc stále více prohlubují vztahy s asijskými ekonomikami. Prosazovat urovnání zimbabwského chaosu tak mohou když ne rovnou asijské vlády, pak alespoň nepřímo konkrétní velké firmy.
Důležitou roli může hrát i prohloubení ekonomické krize, které může rozdrobit jednotný šik vládnoucí skupiny. Loajalitu úředníků či stranických funkcionářů jistě ovlivňuje odměna, kterou za svůj politický postoj dostávají. Nedojdeli k podstatnému zlepšení ekonomiky, nejsou jejich finanční vyhlídky do budoucna růžové. Lidé, kteří požívají ekonomicko-politické výhody, tak budou mít slabší motivaci režim nadále podporovat.
Nemorální, ale účinné
Co když však bude vládnoucí skupina pevná a jednotná? V takovém případě se lze pokusit uplatit některé generály či vůdce vládních bojůvek takzvaných válečných veteránů. Ti jsou sice většinou odpovědní za současný stav, postup by to tedy jistě nebyl zásadový, nicméně přislíbení beztrestnosti či dokonce nabídka uplatnění v novém režimu by mohly zemi ušetřit vleklého konfliktu. Ostatně, nebylo by to v mezinárodní politice nic nového. Podobně se Británie, narozdíl od USA, vyhnula občanské válce, když během procesu rušení otroctví kompenzovala ztráty otrokářů.
Poslední nadějí zůstává Mugabeho úmrtí. Nikoli proto, že by režim bez něj nemohl dál fungovat. Ale náhlá ztráta jednotícího prvku a následný boj o následnictví by mohly strukturu vládnoucí skupiny destabilizovat do té míry, že by se následně režim zevnitř zhroutil. Naděje Zimbabwe na změnu režimu nejsou malé.
