Na první pohled se zdá, že jsme se po dlouhé době dočkali příkladu moudrého vládního rozhodnutí, jedná se přece o rozšíření práv občana. Ve skutečnosti je tomu naopak a v tomto příspěvku bych rád chtěl zdůvodnit, proč bychom podobné snahy v ČR měli jednoznačně odmítat.
Lidská práva a občanské svobody
Lidská práva nejsou samozřejmý ani osvědčený politický koncept. Jak upozorňuje například Petr Hájek v knize Smrt ve středu, lidská práva v současnosti vystupují zejména jako protiklad občanským svobodám. Občanské svobody jsou nehmotná privilegia, která v liberálním smyslu stvrzují integritu lidských bytostí a svobodnou volbu jejich rozhodování vždy ohraničené svobodou ostatních (v rámci daného státu).
Ačkoliv lidská práva vypadají na první pohled zcela nevinně, moderní socialisté zrození z velké francouzské revoluce velmi rychle využili snadnou marketingovou zaměnitelnost práv (right) za nároky (entitlement), svou podstatou již zcela hmotné.
V Chartě základních práv EU (ratifikované i v ČR jako součást Lisabonské smlouvy) je tak zakotveno právo (nárok) zaměstnance na placenou dovolenou (článek 31), právo na povinnou školní docházku zdarma (článek 14) a další hmotné nároky. Stejně tak se právo na rovné příležitosti a rovné zacházení se vykládají jako by existovaly bez odpovědnosti.
Příklad hmotného práva: Připojení k internetu
V tomto kontextu je tedy snadné porozumět právu na připojení k internetu: Finsko se rozhodlo učinit další krok k přechodu sociálně tržního evropského modelu k státem řízenému socialismu.
V tržních podmínkách nabízí podnikatelé přístup k internetu v nejvyšší možné kvalitě (rychlost a kapacita) za co nejnižší cenu. Ve snaze maximalizovat zisk firmy nabízí co nejvýhodnější produkt, aby oslovily co nejvíce potenciálních spotřebitelů, zatímco zákazníci poptávají produkt jim nejlépe vyhovující. Jinak řečeno, firmy nabízejí a klienti poptávají podle svých možností a potřeb.
Právo na přístup k internetu vytváří představu, že zákazníci mají být v dvoustranném tržním vyjednávání zvýhodnění. Oproti optimální tržní alokaci toho však stát může dosáhnout pouze na úkor druhé strany, tedy poskytovatelů internetu.
Konkrétně to může znamenat:
ˇ poskytnutí připojení za nižší cenu, například spotřebitelům, kteří připojení za dosud nabízenou cenu vůbec nechtěli, protože chtěli nakupovat více jídla, dražší oblečení nebo šetřit na zahraniční dovolenou a podobně;
ˇ poskytnutí vyšší kvality připojení za stejnou cenu spotřebitelům, kterým z obdobných důvodů dosavadní připojení vyhovovalo.
Vládní zásah tedy poškodí poskytovatele, kteří budou donuceni zvýšit náklady na dodatečné připojení nebo dodatečnou kvalitu bez odpovídajících příjmů. Některé z firem se tak dostanou do ztráty a eventuálně zkrachují, a s tím ve finále zmizí i několik pracovních míst. Přeživší firmy budou muset zvýšené náklady na poskytování služeb vyrovnat jinde, například propouštěním.
Ponaučení pro české občany
V ČR se zatím o zavedení takového práva neuvažuje, velmi podobně se však chová spousta obecních samospráv, které poskytují bezdrátové připojení k internetu (tzv. WiFi) „zdarma“, tedy z daní. Občané mnohdy vidí jen prvotní efekt – že se z jejich obecních peněz pořídila jim užitečná služba. Neuvědomují si ale, že rozpočet na zavedení a provozování bezdrátových sítí se většinou nevezme z jiných rozpočtů, ale spíše vede k navyšování celkového rozpočtu a v konečném důsledku i k tendencím zvyšovat daně. Ani nemluvě o pracovních místech, která nebyla vytvořena podnikateli, kteří by internetové připojení bývali rádi poskytovali sami, a to bezpochyby levněji a lépe než obecní úředníci.
Zdroje:
