Nedávný návrh ODA na rychlejší postup liberalizace cen vyvolalzaslouženou pozornost jak mezi politiky, tak mezi ekonomy. Možná že jiždiskuse o přednostech (a záporech) liberalizace cen prospěje kprojasnění stanovisek a pomůže nám lépe se orientovat na politickéscéně.
Pokud například „liberální“ poslanec ČSSD Josef Wagner tvrdí, žeuvolnění nájemného bude možné až v okamžiku, kdy se přibližně srovnajínabídka a poptávka po bytech, pak vidíme, že pochopení skutečnýchprincipů fungování tržního hospodářství nelze brát za samozřejmou věcani mezi těmi nejerudovanějšími ekonomy sociální demokracie. Poptávka anabídka se prostě nemohou vyrovnat, dokud budou ceny regulované.Vyrovnala by se někdy poptávka a nabídka například po chlebu, kdybychomstanovili cenu chleba na dvě koruny za bochník? Pochopitelně že ne,protože nikdo by neinvestoval do pekáren a protože spotřebitelé by stak levným chlebem plýtvali.
Obdobně je zarážející tvrzení, že dokud si „tržní nájemné“ (které ovšemprávě díky regulaci nikdo nezná) nebude 70 % obyvatel moci dovolit,bude muset stát toto nájemné regulovat. Jak si máme vlastně představit,že 70 % občanů si něco nemůže dovolit, ale stát jim to přesto zajistí?Copak stát disponuje nějakými jinými prostředky, a může si tedy dovolitněco, co jeho občané ne?
Další dnes již klasická námitka proti rychlejší deregulaci cenupozorňuje na inflační dopady uvolňování cen. Tento argument uváděloministerstvo zemědělství, když se snažilo zvýraznit svoje regulačnípravomoci na trhu se zemědělskými produkty, stejný argument se ozývalpři projednávání postupného snižování dotací k centrálnímu vytápění atotéž slyšíme dnes. Tato námitka však zcela míjí svůj cíl. Za prvé,inflace je definována jako růst celkové cenové hladiny, že jivypočítáváme jako součet růstu cen různých položek spotřebního koše, jetechnická nutnost, která by neměla zakrýt fakt, že i při nulové inflacimohou některé ceny růst, pokud jiné klesají. Za druhé, když na topřijde, můžeme nulové inflace dosáhnout již zítra. Stačí začít opětregulovat všechny ceny, tak jako do roku 1989. Průměrná inflace vosmdesátých letech byla okolo 1 % ročně. Vypovídá to snad něco oúspěšnosti makroekonomické politiky KSČ v období 7. pětiletky?
Každá deregulace cen je ve skutečnosti protiinflační opatření. Jenderegulované ceny totiž podléhají obecným ekonomickým zákonitostem aposkytují spotřebitelům informace o relativní vzácnosti toho kteréhozboží. Pokud například vzroste cena nějakého statku, jako napříkladenergie v 70. letech, pak na to tržní mechanismus zareaguje sníženímspotřeby tohoto statku. Zároveň se zvýší spotřeba statků, které jsouschopny energii nahradit. To mohou být tak překvapivé statky jakonapříklad vzdělání (výroba používá více pracovníků a méně energetickýchzdrojů, rostou tedy mzdy především kvalifikovaných dělníků akonstruktérů) nebo tužidlo do vlasů (které šetří energii nutnou natvarování účesu fénem). Proto i odhady ČSÚ o dopadech deregulace cenenergií na celkovou cenovou hladinu mohou být velmi přehnané, protoženezahrnují (a ani nemohou) tržní proces hledání nejefektivnějšíhořešení.
Konkrétní vývoj inflace závisí především na monetární politice Českénárodní banky a na očekávání spotřebitelů a výrobců. ČNB přizpůsobujerůst měnové zásoby svým prognózám inflace a ekonomického růstu vnadcházejícím období. Pokud tedy například ČNB očekává růst HDP o 5 % arůst cen okolo 9 %, pak se snaží udržet růst peněžní zásoby v blízkosti14 % ročně. Rychlá deregulace by z inflačních očekávání ČNB odstranilazhruba 3-4 % ročně, která v současnosti zabírají pomalé deregulačníkroky. Stejně tak by deregulace odstranila stále rozšířenějšíautomatickou „indexaci“ všech cen a mezd na úrovni zhruba 10 % ročně.ČNB by tak mohla snáze stlačit růst peněžní zásoby na jednocifernouúroveň.
Deregulace a skokové zvýšení cen je tak paradoxně podmínkou stabilizacecen v delším období. Deregulace cen energií v sobě obsahuje ještě dvanestandardní aspekty. Za prvé, energetická náročnost české ekonomiky jestále ještě obrovská a nejlepším prostředkem na její snížení jezreálnění cen energie. Za druhé, distribuce (ale ne výroba!) energie jeodvětvím s přirozeným monopolem. Určitá forma státní regulace je zdetedy ospravedlnitelná. Neměla by však mít formu detailního stanovováníjednotlivých cenových položek, ale spíše by se měla soustředit naomezování monopolního postavení některých firem a na stanovovánícelkového tempa cenového růstu, tak jak se to již nyní děje vtelekomunikacích, kde ceny SPT Telecom mohou růst jen o několik procentročně. Taková forma regulace zachová tlak na efektivnost řízení firmy apřitom jí nedovolí zneužívat monopolní postavení.
