Je ekonomické oživení důvodem k optimismu?

Český statistický úřad nám včera sdělil zprávu o hospodářském růstu v roce 2000. Po jejím zveřejnění určitě někdo propadl chvilkové euforii, protože se domnívá, že toto číslo je důkazem úspěšnosti současné hospodářské politiky. Tím někým jsou politici, kterým se 3,1 % hospodářského růstu bude dobře prodávat v nadcházející předvolební kampani. Počítají s tím, že si voliči spojí pozitivní hospodářský růst s budoucím blahobytem. Tak to ovšem není.

Veličina HDP nevyjadřuje nic jiného než hodnotu všech vyrobených zboží a služeb v národním hospodářství za jeden rok. To znamená i produktů, které nikdo nepotřebuje, jako např. dodávka padáků, s nimiž nelze skákat, pro naši armádu, robustní rekonstrukci bývalého Paláce kultury nebo stavební úpravy na administrativních budovách pro vládnutí v nových VÚSC. Samozřejmě, že když se dvakrát ročně rozkope chodník před vaším domem bude přírůstek HDP dvojnásobný oproti stavu, kdyby se kopalo jen jednou. Na druhé straně veličina HDP nemůže zachytit takové přínosy jako jsou krásná vypěstovaná rajčata nebo kedlubny, které si vypěstujeme a sami nebo společně se sousedy sníme, aniž bychom je prodali a odvedli daň z přidané hodnoty. Neméně významným problémem zůstává samotné měření HDP a jeho pozdější korekce, které dosahují i několika desetin procenta.

Co říká veličina ekonomického růstu? Pouze to, že hodnota nově vyrobených zboží a služeb v roce 2000 byla o 3,1 % vyšší než v roce předcházejícím. Ilustruje trend ekonomického vývoje.

Co se skrývá za tímto číslem a co nelze na první pohled vyčíst?

1. Rekordní příliv přímých zahraničních investic v uplynulých dvou letech stimuloval domácí investiční poptávku. Ta vyvolávala rostoucí dovozy zahraničních strojů, zařízení a technologií pro zahraniční investice v ČR a způsobila záporné saldo obchodní bilance.
2. Rostoucí spotřeba domácností (při klesající míře úspor domácností) posilovala domácí poptávku a spotřebu. Na jedné straně je výrazem důvěry občanů v budoucí pozitivní hospodářský vývoj, protože se méně pomocí úspor zajišťují proti riziku negativního hospodářského vývoje ve srovnání s předchozími léty. Na druhé straně je projevem agresivně narůstajících mandatorních výdajů státního rozpočtu, především do sociální oblasti.
3. Výrazně se zvýšily zásoby, což u nedokončené výroby je vcelku logické, neboť ekonomický růst je spojen s větší absolutní hodnotou rozpracované výroby. Výraznější problémy by neměl působit ani přírůstek hotových výrobků. Neměly by zůstat na skladě, protože našemu hospodářství zatím nehrozí tzv. přehřátí. Nárůst zásob surovin a materiálů však může signalizovat obavu z očekávaného nárůstu cenové hladiny ze strany firem.
4. Výrazným faktorem růstu poptávky bylo nejdříve oživení hospodářství v zemích našich největších obchodních partnerů. Později však rychlejší ekonomický růst zvyšoval domácí poptávku po zahraničním zboží, především poprávku po zmíněných strojních zařízeních.

HDP ve stálých cenách (tj. cenách očištěných od vlivu inflace) v roce 2000 činil 1433,8 mld Kč, tj. stále o 13,9 mld Kč méně než v roce 1996. To znamená, že v roce 2000 jsme si za své vydělané peníze ještě nemohli v úhrnu nakoupit tolik zboží a služeb jako v roce 1996. (Jen pro zajímavost uvádím, že jsme si stále mohli koupit o 15,6 mld Kč méně než v roce 1990. V té době ovšem struktura naší ekonomiky a nabídka se zcela míjely s poptávkou obyvatel, takže tento rok nelze seriozně použít pro srovnání).

Z grafu je zřejmé, že téměř všechny bývalé socialistické ekonomiky stále procházejí procesem transformace. Během tohoto procesu dochází nejen k hluboké restrukturalizaci ekonomiky, ale také k zásadním institucionálním změnám a změnám v chování hospodářských subjektů. V žádné z bývalých socialistických ekonomik, které zdaleka nedosahují hospodářského výkonu zemí EU (ČR dosáhla v uplynulém roce 6,2 % průměru zemí EU) dosud proces hospodářské transformace neskončil. Problémy přetrvávají jak v oblasti strukturální, tak institucionální. Rozdílné programy transformace těchto ekonomik se projevují v rozdílném průběhu hospodářského cyklu v uplynulých 10 letech.

Přestože hospodářství se vyvíjí cyklicky a do určité míry samovolně, disponuje vláda (fiskální politikou) a centrální banka (monetární politikou) nástroji, jimiž lze hospodářskému růstu pomoci. Zatímco ČNB v současnosti využívá tyto nástroje velmi zodpovědně, tak vláda umožnila „pustit žilou“ veřejným financím, pomocí nichž spravuje společné peníze daňových poplatníků. Do hospodářství (konkrétně do problémových státních, polostátních i soukromých podniků a dalších ambiciózních vládních projektů) „pumpuje“ finanční prostředky, které v budoucnosti budou zvětšovat právě mandatorní rozpočtové výdaje. To jsou výdaje, které jsou především zákony a jejichž placení se bez legislativních změn nelze vyhnout. Vlády mají sklon investovat do vysoce rizikových projektů. Do takových, do nichž není ochoten investovat soukromý kapitál. Pokud by tomu tak nebylo, určitě by se našel nejeden domácí či zahraniční investor, který by chtěl svou investicí vydělat další peníze. Neinvestuje, protože není zajištěna návratnost těchto investic. Stát investuje, protože se o návratnost nemusí starat. Peněžní hotovost mu spolehlivě zaručují současné a budoucí daňové příjmy. Na ty se může vždy spolehnout, a proto nás může velkoryse zadlužovat. Výše zadlužení na konci roku 2000 dosáhla rekordních 289 miliard Kč.

Doufejme, že ekonomický růst o 3,1 % v roce 2000 poskytne vládě tak silný předvolební argument, že upustí od Velkého třesku, jako další formy avanturistického přerozdělování veřejných prostředků s mlhavými cíli.