Řada světových ekonomických velmocí se začíná potýkat s velmi vážným problémem zasahujícím mnohdy více než třetinu populace jednotlivých zemí. Strašák se jmenuje penzijní systém. Mnohé vlády jsou si narůstajícího deficitu v penzijním systému vědomy a připravují či již činí radikální kroky ke změnám financování důchodů. Připomeňme si, že u nás, ale zatím i v mnoha ostatních zemích, se používá systém průběžného financování důchodů (PAY-AS-YOU-GO). Ten vychází z myšlenky mezigenerační solidarity a v podstatě znamená to, že co se dneska od plátců důchodové pojištění vybere, to se prakticky ihned přerozděluje ve prospěch dnešních důchodců. Důchodci tedy dostávají peníze z daní generace střední a mladší, která zase očekává, že stejně se k ní za několik let zachová další generace, v současnosti nejmladší a poskytne část svých daní na důchody.
Dlouhodobá neudržitelnost současného systému spočívá v mnoha faktorech, přičemž těmi patrně nejdůležitějšími jsou prodlužování délky života, čímž dochází i k delšímu vyplácení důchodů a zároveň se v mnoha vyspělých zemích snižuje počet osob, které platí důchodové pojištění, protože klesá porodnost.
Jedním z dílčích, ale pouze krátkodobým řešením je postupné prodlužování věku k odchodu do důchodu. Tady se samozřejmě narazí na fyzické hranice a nedoporučuje se překračovat v současné době věkovou hranici mezi 65 – 70 lety.
V České republice je problém zřetelný, všimneme-li si narůstajícího deficitu penzijního pojištění (rozdílu mezi výběrem dávek používaných na penze a vyplacenými důchody). Od roku 1997 se tento deficit neustále zvyšuje a v loňském roce bylo vyplaceno na důchodech o 11,2 mld Kč více než kolik bylo zaplaceno na důchodovém pojištění, což činilo více jak 173 mld Kč na důchody. V budoucnosti tato částka bude narůstat nejenom tím, že se budou důchody valorizovat, ale i tím, že každoročně v budoucích pěti letech bude zhruba o třicet tisíc důchodců více.
Jedním z řešení je nahrazení současného průběžného penzijního systému penzijním systémem založeném na třech základních pilířích. Prvním pilířem je zachování částečného průběžného systému na solidární bázi, který by sloužil k zabezpečení nezbytného minima vypláceného důchodu. To znamená, že občanem zaplacené prostředky v období aktivního věku se potenciálním budoucím důchodcům nezhodnocují. Druhým pilířem je povinné fondové spoření. Prostředky se zhodnocují během let spoření, tudíž narůstají a mohly by doplňovat systém současný. Třetím pilířem je dobrovolné fondové pojištění, kde opět dochází k zhodnocování finančních prostředků a záleží na každém občanovi, zda si toto dobrovolné fondové připojištění bude během svého aktivního věku platit či ne. Tento pilíř je v podstatě postavený na bázi životního a důchodového pojištění.
V dnešní době platíme na penzijní pojištění 26% z hrubých mezd. Jedna z alternativ by byla, že do průběžného systému by se předalo 20% a 6% by putovalo do fondů, které by se během života zhodnocovaly. Díky zkušenostem ze zemí, které tento systém použily víme, že v dlouhodobém horizontu dochází ke zhodnocení mezi 8 – 10% ročně. Nový penzijní systém nelze zavést ze dne na den. Odhaduje se, že plné zavedení by mohlo trvat 25 – 30 let. Nezbytné legislativní kroky by měly být připraveny již prakticky za současné socialistické vládní garnitury. Legislativní úpravy musí obsahovat přísnou kontrolu nakládání s finančními prostředky jednotlivými penzijními fondy, čímž by měla být ochráněna bezpečnost finančních částek, které by do nich občané vložili. Přechod na nový systém bude stát možná kolem 250 – 350 mld Kč, které by se mohly použít z příjmů z privatizace např. síťových odvětví v ČR. Inspirativní poučení můžeme hledat např. v Chile, ale nově třeba i ve Švédsku. Dál než my jsou v této oblasti i v Polsku, Maďarsku, ale třeba i v Litvě. Deficity penzijního systému se dají dočasně zakrývat jinými rozpočtovými příjmy. Nereformovat současný systém může znamenat, že dnešní padesátníci se v důchodu mohou stát žebráky.
