Jediný účinný lék proti korupci: Trh

Korupce je dnes vnímána jako jeden z hlavních českých celospolečenských problémů. Zároveň s tím se však objevuje další smutný trend: Čím více se o korupci mluví v médiích, tím více se diskuze vzdaluje hlubší analýze a mění se spíše v prázdné tlachání. Proto bych chtěl v následujícím textu stručně připomenout základní definice a charakteristiky související s korupcí, jinak česky úplatkářstvím.

Ekonomické kořeny korupce

Pro veřejnou debatu o korupci je příznačné, jak málo se v ní vyskytuje samotná definice korupce nebo úplatků. Obecně se má za to, že každý chápe korupci stejně a vymezení těchto pojmů se tak jeví jako nadbytečné. Ukažme si, že tomu tak není.

Základem úplatku je vždy směna peněz (nebo jiné peněžní hodnoty) za protislužbu. Potud nic zvláštního, natož trestuhodného, takových směn se všichni účastníme po desítkách. V případě úplatku je však protislužba poskytnuta uplácenou osobou neoprávněně a v rozporu s jeho povinnostmi.[1]

Stejně důležitou a většinou opomíjenou charakteristikou úplatku je jeho ekonomická podstata. Z předpokladu, že uplácející i uplácený se chovají racionálně, totiž přímo vyplývá, že korupce se bude vyskytovat u přerozdělování těch protislužeb, kde standardní tržní mechanismus buď neexistuje, nebo je z různých důvodů pokřivený. Obě strany totiž ve směně vidí přidanou hodnotu a větší užitek pro sebe a chtějí směnu uskutečnit v rámci tržních podmínek, z různých důvodů jim ale vznik legálního trhu není umožněn.

Omezit nebo odstranit?

Můžeme shrnout, že korupce nastává za dvou podmínek:

1. chybí nebo selhává tržní mechanismus rozdělování dané protislužby (předmětu korupce);
2. chybí nebo selhává kontrola netržního mechanismu rozdělování dané protislužby.

Z toho lze jednoduše vyvodit dvě doporučení, jak korupci odstranit: (1) v co největší míře využívat tržní rozdělování statků; (2) kde předchozí doporučení není možné, snažit se o fungující kontrolu netržního rozdělování[2].

Musíme si uvědomit, že zatímco opatření (1) korupci odstraňuje, opatření (2) ji pouze omezuje, nikdy jí ale nemůže zamezit úplně. Jinak řečeno, kontrolní mechanismy řeší pouze následky, nikoliv příčiny problému. Pokud navíc přijmeme tvrzení, že řešení založené na tržním mechanismu je vždy levnější než posílení kontroly netržního mechanismu, pak je jednoznačně důležitější soustředit se na tržní řešení než na ta kontrolní.

Praktická řešení, která fungují

Pokusme se tento přístup použít na konkrétních příkladech.

Typickým korupčním prostředím v ČR je fotbal a sport obecně. Z definice sportovní soutěže by se vítězství nemělo prodávat a kupovat a tržní řešení (1) nelze uplatnit. Organizátoři by tedy měli zajistit dostatečnou kontrolu férovosti podle pravidla (2). Přesto i v tomto případě by velmi pomohlo použít podpůrné tržní opatření: Stačilo by zrušit veškeré státní dotace sportu, a na úplatky by rázem bylo mnohem méně peněz. Navíc omezení výnosů z korupčního chování omezuje i ochotu se na korupci podílet (malý výnos, ale velké riziko), proto by tak korupce částečně zanikla.

Úplně opačným příkladem je zdravotnictví, kde je základním problémem obrovský převis poptávky po zdravotní péči nad její nabídkou. Prostřednictvím korupce se pouze vytváří stínová cena služeb, kterých je v systému nedostatek. Ačkoliv se dosud většina snah omezit korupci soustředila na posílení kontrol rozdělování, na první pohled je zřejmé, že takové snahy nemohou nikdy úplatky odstranit, protože neodstraňují příčinu – nedostatek služeb. Postačující řešení může být pouze zavedení tržních mechanismů v poskytování zdravotní péče. Jedině tak se vyrovná nabídka s poptávkou a zanikne nutnost za žádané zákroky platit neoficiálně.

Úplatkářství se také běžně vyskytuje při rozdělování veřejných zakázek. Lze ho sice částečně omezit zavedením alespoň základních kontrol. Vzhledem k závratným částkám, o které v těchto zakázkách běží, se však vždy najdou lidé ochotní riskovat cokoliv pro potenciální výdělek. Pokud jde skutečně o vymýcení korupce, pak je třeba objem veřejných zakázek systematicky snižovat a usilovat o maximální privatizaci státem financovaných projektů, ať už se jedná o infrastrukturu, dopravní obslužnost, kulturu a další.

Korupce v soukromém sektoru?

Někteří čtenáři jistě namítnou, že úplatky se běžně vyskytují i v tržním prostředí soukromého sektoru, který zde obhajuji. Znovu tak narážíme na otázku přesné definice korupce.

Jedním z nejběžnějších problémů firem a všech větších organizací vůbec je delegace rozhodovacích pravomocí a následná nedokonalost kontroly, zda pověřená osoba jednala skutečně v zájmu zadavatele.[3] Častým příkladem je uplácení při zadávání dodavatelských zakázek u velkých firem. Uplácený tak vybere nikoliv dodavatele s nejvýhodnější nabídkou (pro firmu), ale dodavatele, který dá nejvyšší úplatek.

Tuto situaci ale musíme odlišit: Zatímco u výše zmiňovaných případů dochází k porušení veřejných práv (např. uplácení soudů) nebo nároků (např. uplácení ve zdravotnictví), úplatkem v soukromé firmě vzniká nanejvýš soukromá škoda vůči firmě (resp. vlastníkovi). Proto je primární zodpovědností soukromé organizace, aby se s tímto problémem vypořádala: Může vzniknout občanskoprávní resp. obchodněprávní spor z porušení smluvních závazků. Pokud by smluvní závazky mezi vlastníkem (firmou) a delegovanou osobou takové jednání nevylučovaly, popřípadě pokud by takové jednání nezpůsobilo škodu (například nabída byla skutečně nejvýhodnější, jen uchazeč jako bonus poskytl úplatek), nemůže takové jednání být samo o sobě postihnuto jako korupce. Jedná se pouze o neefektivnost v soukromé firmě nebo organizaci, a efektivnost soukromníků justici nepodléhá.

Ukažme si tento rozdíl ještě na příkladu fotbalu. Představme si, že by fotbalová soutěž byla plně soukromá (bez dotací od státu na výstavbu a provoz stadionů apod.) a ukázalo by se, že jeden zápas byl „zkorumpovaný“, tj. vítězství v něm by bylo koupeno jedním z týmů. Jednalo by se o trestný čin „korupce“, proti kterému by stát měl zasáhnout? Nikoliv – jednak na vítězství v soukromé hře neexistuje právní nárok (na rozdíl od spravedlnosti před soudem), a jednak by záleželo na tom, zda by úplatky byly ve shodě se záměrem vlastníka ligy. Bylo by výlučně na vlastníkovi, zda by s uplaceným rozhodčím zahájil spor pro porušení pracovní smlouvy nebo spor o náhradu škody vzniklé ztrátou platících diváků či sponzorů. Není snad nutné zdůrazňovat, že rozhodnutí diváků a sponzorů (ne)přispívat na „neférovou“ ligu je samo o sobě ozdravným tržním mechanismem proti korupci.

Špatný trend pokračuje

V tomto komentáři jsem chtěl ukázat, že úplatkářství má své ekonomické kořeny vždy ve výhodné směně v narušeném (ne-)tržním prostředí. Z toho logicky vyplývá, že hlavní příčinou korupce v ČR je absence trhu, a to mnohem více než jiné nedostatky, například tolik vzývaná netransparentnost rozhodování ve státní správě. Troufám si tvrdit, že nárůst korupce odpovídá nárůstu státního přerozdělování v poměru k HDP, který probíhal už celé 20. století a zatím se nezastavil.[4]

Pokud někdo tvrdí, že chce s korupcí bojovat, ale zároveň se vyhýbá řešením založeným na tržních principech, buď pojmu korupce vůbec nerozumí, nebo slibuje něco, co nedokáže splnit. Dokud bude tento pokrytecký přístup ve veřejných debatách pokračovat, úplatků se nezbavíme.