Česko dosáhlo smutného rekordu, když se počet lidí bez práce vyšplhal vlednu na 570 tisíc. A to je hospodářství udržováno jakž tak při životěastronomickým zadlužování státu, měst, obcí a občanů. Většina těchtopeněz byla přitom „projedena“ v sociální oblasti, promrhána na dotaceneperspektivním podnikům a stavbu budov státní, krajské a obecníbyrokracie, které nikdy nic pozitivního nepřinesou, jen se plní zástupyúředníků. Až nebude z čeho financovat dnešní zdání hospodářsképrosperity, situace se ještě dramaticky zhorší.
Kdybychom chtěli být lingvisticky důslední, neexistuje nezaměstnanost,pouze nečinnost a veškerou odpovědnost za její vznik a šíření nesoupolitici. Na jedné straně z našich peněz odměňují nečinné za to, že nicnedělají, na druhé brání vzniku pracovních míst prostřednictvím tzv.ochranných předpisů. I když se to na první pohled nezdá, obě stranypracovního kontraktu mají stejnou vyjednávací sílu, ale právojednostranně preferuje zaměstnance. Škodlivých příkladů je bezpočet.Pokud není dosažena se zaměstnancem dohoda, není přípustné ukončitpracovní poměr rychleji než za tři měsíce, a to mu ještě náležíodstupné v minimální výši dvou měsíčních platů. Z čeho má firma přiztrátě příjmů platit zaměstnancům pět měsíčních platů, a proč by mělasanovat odstupným sociální dávky, to stát nezajímá. Předpis o minimálnímzdě činí obtížně zaměstnatelnými lidi s nízkým vzděláním a maloupraxí. Ochrana absolventů, tělesně postižených, žen, osob pečujících omalé děti…je ve skutečnosti státem organizovanou diskriminací. Čímvětší získávají privilegia, tím jsou pro zaměstnavatele bezcennější.Zaměstnanec se může kdykoliv „hodit“ marod či nastoupit k ošetřováníčlena rodiny, ať již si chce odpočinout, jít na melouch nebo se vyhnoutpřevzetí výpovědi. Podniky proto musí počítat s průměrným počtem práceneschopných, resp. neochotných a udržovat neefektivní rezervuzaměstnanců. Zvláštní kapitolu tvoří zdanění práce. Pro představu, přičistém ročním výdělku zaměstnance 61 601 korun, jsou celkové nákladyfirmy 135 000 korun. Podniky by měly ve svém zájmu a pro poučenízaměstnanců, uvádět na výplatních páskách souhrnnou cenu pracovní síly.
Když k tomu všemu přičteme vládní pogrom proti podnikatelům, povinnostzaměstnavatele vést pro zaměstnance rozsáhlou administrativu (pracovní,sociálního a zdravotního „pojištění, daní, důchodových nároků), s tímspojené obtěžující kontroly a archivování, konfliktní odbory usilujícío spolurozhodování ve firmě a o stálé zvyšování platů, obědy, rekreace,zvláštní dovolené….., není divu, že se v Česku stalo zaměstnávání lidízvláštním druhem masochistické perverze.
Ochotu pracovat ničí podpory v nezaměstnanosti (sociální dávky) a žádnékontroly nezabrání jejich zneužívání ani nezajistí nápravu. Platí, žečím jsou podpory vyšší, tím větší je nezaměstnanost. O dostatkupracovních příležitostí svědčí desítky tisíc cizinců na stavbách, vzemědělství, dolech a supermarketech. Jenže nečinným se zdá tato prácenamáhavá, špinavá, nedostatečně placená, prostá „jistot“ zákonnýchprivilegií zaměstnanců a díky penězům od daňových poplatníků si mohoudovolit ji nepřijmout.
Náprava problémů pracovního trhu spočívá v zrušení Zákoníku práce adalších svazujících předpisů, zavedení smluvní volnosti vzaměstnaneckých vztazích, odstranění podpor v nečinnosti, nahrazenínemocenské soukromým pojištěním, drastické redukci sociálních dávek aodstranění bariér podnikání. Slovenská reforma ukázala, že cesta vedepouze přes zpružnění trhu práce a potlačení pobídek k nezaměstnanosti.Podobná opatření jsou však pro Špidlovu vládu nepředstavitelná a takbudeme číst čím dál smutnější statistiky počtu nečinných. Jestli dojdeke zlepšení, čemu nevěřím, bude to nikoliv díky politikům, ale jimnavzdory.
