Zásadním problémem sjednocování podnikových daní dle návrhů EU je zcela nesprávné chápání procesu konkurence
V současné době probíhají na úrovni Evropské komise vášnivé diskuse na téma koordinace daňových politik. Daně jsou prý příliš důležité na to, aby stanovování jejich výše mohlo být ponecháno v kompetenci jednotlivých států. Posledním příspěvkem k této debatě pak jsou pokusy evropských komisařů zavést jednotný základ podnikové daně.
Vzhledem k tomu, že argumenty zastánců tohoto postupu lze shrnout do sdělení „stejné (nebo alespoň podobné) daně jsou dobré, protože různé jsou špatné,“ je nutné se blíže podívat na jednu z nedávných studií unijních expertů, kteří poskytují politikům intelektuální podporu. A sice na studii s názvem Konkurence a koordinace v oblasti podnikových daní v Evropské unii: Co víme? Na jaké straně stojíme?, která byla zveřejněna počátkem července pod hlavičkou Evropské komise. Zásadním problémem této studie je zcela nesprávné chápání procesu konkurence. Dozvídáme se tak, že daňová konkurence by vedla v podstatě ke dvěma neoddiskutovatelně špatným dopadům: zaprvé k neustálému snižování daňové zátěže tak hluboko, až by pokles daňových příjmů vedl k neschopnosti státu nadále poskytovat veřejné statky, a za druhé k přesunu daňové zátěže z pohyblivých faktorů (kapitálu) na nepohyblivé (nebo méně pohyblivé, např. práci).
Zkusme se zamyslet nad pravdivostí těchto argumentů. Pokud jde o prvý, ptejme se, zda by opravdu docházelo v procesu konkurence jednotlivých států a lákání zahraničního kapitálu (ať už finančního nebo lidského) k „race-to-the-bottom“, tedy k poklesu daňové zátěže k nule. Už na tuto otázku není odpověď tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je-li totiž důvodem produkce nějakého statku užitek z jeho spotřeby (a nemáme důvod u žádaného statku předpokládat opak), pak cílem není co nejnižší cena, ale co nejlepší kvalita za co nejnižší cenu. A každý jistě uzná, že mezi těmito dvěma cíli je obrovský rozdíl. Konkurence v takovém případě nezajišťuje co nejnižší cenu, ale takový poměr kvality a ceny, jenž bude nejlépe odpovídat preferencím spotřebitelů.
Výše jsem uvedl, že v případě žádaného statku není důvod předpokládat opak. Nabízí-li ale někdo statek, o nějž žádný spotřebitel nestojí, pak bude jeho cena stále víc a víc padat k nule, až nakonec výrobce pochopí, že v případě takového produktu šlápl vedle. Pokud by se tedy z důvodu konkurence mezi jednotlivými státy ustálila úroveň daňové zátěže hluboko pod současným stavem, neznamená to nic jiného, než že za většinu z dnes státem poskytovaných „veřejných statků“ není nikdo ochoten platit. A jak všichni dobře víme, nejsme ochotni platit za to, co nechceme.
Proces konkurence by tedy v tomto případě vedl k postupnému odbourání nedůležitých a nechtěných složek státu a nelze na něm nalézt nic škodlivého. Jak je to ale s přesunem daňového břemene na práci? Takový vývoj je přeci jednoznačně škodlivý a vedl by k neefektivnímu trestání pracovitých jedinců. Především by však vedl k něčemu, čeho se politikové na celém světě bojí jako čert svěcené vody – k odkrytí velikosti daňové zátěže.
Dnes je většina příjmů státu schována v nepřímých a podnikových daních. Pokud by byl nastartován proces přesunu daňové zátěže přímo na obyvatele, mohla by velká část daňových poplatníků dojít ke zjištění, že vlastně mnohé státem poskytované služby nechtějí, neboť jsou příliš drahé. A začalo by docházet k procesu popsanému výše.
Navíc se ukazuje, že v oblasti daní je konkurence pro občany stejně výhodná jako například v oblasti telekomunikací. A existují práce, které tyto přínosy velmi pečlivě vysvětlují. Za všechny jmenujme například studii litevského Free Market Institute o dopadech harmonizace základu podnikové daně v Evropské unii, která je kritikou snah Evropské komise o zavedení jednotného základu podnikové daně.
