Je naivní někoho přesvědčovat pouze o pozitivních efektech působení zahraničního kapitálu. Země s rozvinutou tržní ekonomikou mají zkušenosti i s negativními důsledky činnosti zahraničních investorů a s prvními zkušenostmi se mohou „pochlubit“ i některé naše podniky. Tomuto působení se národní ekonomiky přirozeně brání. Téměř všechny země se podle mezinárodních konvencí brání investicím, které představují zástěrku pro různé formy praní špinavých peněz, ať už jde o peníze získané z prodeje narkotik, kradených automobilů, pašovaných cigaret, daňových úniků nebo v našem případě defraudace majetku KSČ a SSM apod. Pokud objem nelegálních činností dosáhne takové velikosti, že uvolní toky špinavých peněz v objemu vedoucím k rostoucí nabídce peněz, čímž se zvýší i úroveň poptávky, je konečným důsledkem inflační růst cenové hladiny.
Tento argument měli na mysli i tvůrci zákona o malé privatizaci, když z prvního kola veřejných aukcí byli vyloučeni zahraniční zájemci, pro které se otvíralo až kolo druhé.
Neopakovatelnou příležitostí k praní špinavých peněz jsou aktivity některých investičních společností spojené s kuponovou privatizací. Velmi zajímavé by určitě bylo zjištění skutečných vlastníků, resp. společníků, investičních společností, ať už veřejných, či tichých, které budou spravovat několikasetmilionové nebo miliardové majetky svých fondů. Vzhledem k nízké ceně, kterou společnosti platí za právo nakládat s budoucím majetkem svých fondů, ve srovnání s cenou, kterou by za ně musely zaplatit na trhu, mohou být jejich zájmy odlišné od snahy spravovat tento majetek k maximálnímu prospěchu svých podílníků nebo akcionářů. Minulý týden jsme se zmínili o příznivých důsledcích přímých investic na hospodářství, zvláště pokud existují známí vlastníci s jasně definovanými zájmy. Stejně jednoznačné soudy však nelze pronášet o nepřímých (portfolio) investicích. Pokyny brokerovi k operacím na burze může dávat anonymní vlastník. Cílem těchto operací je výnos majitele cenných papírů, který se snaží vydělat na rozdílu mezi cenou, za kterou nakoupil, a cenou, za kterou prodal. Jeho investice většinou nevede k růstu bohatství ve formě budov, strojů a zařízení podniku, jehož akcie kupuje, nýbrž pouze k transferu bohatství z jednoho druhu cenného papíru na druhý.
Kuponová privatizace dává zahraničním investorům neopakovatelnou šanci podílet se na ovládání velkých objemů majetku v České republice prostřednictvím jimi vlastněných nebo ovládaných investičních společností. Může jít jak o účast veřejnou, tak i skrytou. Tyto investiční společnosti spravují a po druhé vlně budou spravovat majetky jimi založených investičních nebo podílových fondů. Jejich prostřednictvím mohou v nově privatizovaných podnicích ovlivňovat záležitosti směrem, který nemusí být ani ku prospěchu podniku, ba ani jejich vlastním akcionářům, ale určité zájmové skupině v zahraničí, jejímž zájmem může být například likvidace konkurence. Cena, kterou platí za tuto možnost, je velmi nízká ve srovnání s cenovou úrovní, kterou by platily při užití tradičních forem privatizace. Nechceme být škarohlídy, ale nenalhávejme si, že není to, co nechceme vidět. Chování mnoha investičních společností v první a už i ve druhé vlně kuponové privatizace dává tušit, že může jít o něco víc než jen o kolektivní formu investování. Nezapomeňme ani na jeden z pádných argumentů užívaných v době sporů o charakter privatizace, kdy zastánci kuponové metody ji obhajovali jako určitou formu majetkové restituce občanů této země, připravených o majetek nenáviděným komunistickým režimem. Domníváme se, že není důvod nic na tomto jistě pádném argumentu měnit, a tím zachovat původní záměry, jež byly přijetím tohoto nestandardního způsobu privatizace sledovány. Nepředvídatelnému a překvapivému vývoji mohlo zabránit Ministerstvo financí pečlivějším přístupem k udělování licencí pro investiční fondy.
