Kulturní válka zuřící v USA vstoupila do stádia hromadného odstraňování soch a pomníků
konfederačních vojáků a i mnozí lidé žijící v naší kotlině k tomuto problému zaujímají stanoviska.
V nedávném Martinově textu zazněly argumenty pro odstranění. Cílem tohoto textu je ukázat, že existují i legitimní argumenty pro zachování. Nejprve bych uvedl základní věc. Tato záležitost je ilustrací problému veřejného prostoru, který by v libertariánském světě soukromých vlastníků vůbec nenastal. Vlastnictví dává jasný klíč k tomu, kdo bude rozhodovat o tom, co a kde se postaví nebo nepostaví, kdežto rozhodování o podobě veřejného prostoru, který „patří nám všem,“ přináší všechny problémy politiky, potenciál objektivně neřešitelného konfliktu a tragédii společného vlastnictví.
Pokud ovšem nežijeme v libertariánské utopii ale ve světě, kde existuje otázka, po kom pojmenovat náměstí, jakou sochou osadit veřejné prostranství, nebo jestli naopak nějakou sochu z něho odstranit, na jakém základě k tomu přistoupit?
Obecně lze vysledovat dva principy.
(1) Je správné zachovat kontinuitu mezi minulostí a současností i tehdy, když minulost nebyla růžová a často vztyčila pomníky nesprávným lidem z nesprávných důvodů. To, co původně mělo někoho oslavovat, lze použít i jako zdroj poučení, po vhodném zasazení do kontextu. Tak, jak to říká starosta Richmondu. (tl;dr: sochy zachováme, ale doplníme je o vysvětlující plakety)
(2) Je správné odstranit ty věci, které symbolizují hodnoty, od nichž se chce distancovat většina lidí nebo případně nová vládnoucí třída.
Hromadné odstraňování památníků je typickým znakem převratu a změny režimu, kdy nový režim chce dát najevo diskontinuitu s minulostí, což jsou změny, se kterými jsou ve střední Evropě bohaté zkušenosti. Nejméně pětkrát za posledních sto let zde došlo k přejmenování všech ulic a náměstí, pomníky Masaryka se strhly, obnovily, znovu strhly a znovu obnovily, žulový kolos se Stalinem v čele fronty si komunisté odstřelili sami pár let po jeho postavení atd. Režimy, které se snažily o diskontinuitu s minulostí, na to ale samy nakonec doplatily – strhly původní věci a na jejich místo postavily své „svaté“ jen proto, aby tito byli nakonec strženi a nastal návrat ke stavu, jaký panoval před nimi.
U nás to byl víceméně návrat ke stavu, jaký panoval za První republiky, v Německu ke stavu, jaký panoval před nástupem nacismu. Nešlo ani tak o to, aby ty německé a komunistické sochy a názvy ulic nahradilo „nic“, ale aby se tam vrátilo to, co tam bylo původně – před nástupem nacismu a komunismu a to, co odstranili komunisté a nacisté.
Busty Lenina a Marxe byly také spotřebními předměty vyráběnými ve velkosériové výrobě, nikoliv unikátními sochařskými díly, takže jejich nahrazení nebyla žádná velká škoda. A některé památníky – například ty oslavující příchod Rudé armády v roce 1945, zůstaly až dodnes. V parku před Hlavním nádražím (dříve Wilsonovým, btw jsem zvědavý, co s jeho sochou, kterou v roce 2011 odhaloval Václav Havel s Madeline Albrightovou, když se Wilson také stává na progresivní levici personou non grata) se dodnes líbá chlapec se šeříkem s vojákem Stalinovy armády, stejně jako v Dejvicích a na jiných místech jsou dodnes památníky na Rudou armádu.
Situace v USA je tak unikátní tím, že k hromadnému odstraňování soch zde dochází, aniž by na první pohled nastal režimní převrat. V čele odstraňovacího tažení jdou ovšem lidé, kteří vykazují jakobínský zápal pro odstranění veškeré „amorální“ historie. Po odstranění Leeho a „Stonewalla“ Jacksona bude naprosto určitě následovat tažení za odstranění Washingtona a Jeffersona.
To může na první pohled vypadat jako „slippery slope“ argument, ale kdokoliv, kdo sleduje politické nálady v USA tím nemůže být nijak překvapený. Velká část radikální levice totiž nevnímá absolutně žádný rozdíl mezi moralitou konfederačního režimu, toho režimu, co ustavil Jefferson s Washingtnem, a toho, jaký režim je v USA dnes. V jejich očích je všechno úplně stejný fašistický apartheid a všichni bílí, heterosexuální, cisnormativní, kapitalističtí prezidenti mají být po zásluze odhozeni na smetiště dějin.
Konfederační sochy, které před pár lety byly předmětem maximálně lokálních kontroverzí a na celostátní úrovni po nich pes neštěkl, se celkem náhodou dostaly do centra kulturně politické bitvy mezi krajními tábory politického spektra. Přičemž tohle téma je darem krajní levice pro ty nejhorší elementy alt-right, protože podle průzkumu veřejného mínění většina Američanů spíše nesouhlasí s odstraňováním soch a tak dostali téma, kde mohou vystupovat jako zástupci většinového mínění.
Myslím, že pozice k sochám je víc záležitostí sympatií a antipatií vzhledem k dnešním politickým táborům než výsledkem důkladné meditace nad významem kontroverzních historických postav. A jejich hromadné odstraňování je hysterickou reakcí na mediálně vybičované nálady spíš než uváženým krokem, který má něco společného s Konfederací nebo s tím, co ty sochy představovaly ve dvacátých až šedesátých letech. Například v New Orleans byla odstraněna i socha Leeho z roku 1884 (jedna z těch mála původních).
Přesto tedy mých pět centů k jednotlivým bodům, které Martin uvedl ve svém textu. Jak se cítí černoch jdoucí k soudu? Jak se ale cítí kdokoliv, kdo jde ke státnímu soudu, který je monopolistickou institucí v odvětví výkonu práva prosazující zákony, vznikající ve státním parlamentu? Proč by kdokoliv od takového uspořádání, které není testované v tržním konkurenčním boji, měl očekávat něco jako spravedlivý proces, bez ohledu na to, čí socha je před vchodem? Jak se cítí militantní ateista, který jde do budovy obklopené historickými náboženskými symboly, pokud si myslí, že celé náboženství je jen nástrojem na zotročení jeho mysli?
A ty symboly byly dozajista postaveny a zamýšleny proto, aby připomínaly lidem jejich pozici v Bohem daném řádu. Jak se cítí někdo jako Dawkins, když jde k soudu a vidí tam vytesané Desatero a In God We Trust? A ateistické hnutí za odstranění náboženské symboliky už existuje taky – co by to asi znamenalo pro soudní budovy v USA, kdyby se toto mělo uskutečnit? Co cítí libertarián, který věří, že celý ten slavný stát je jedna velká šaškárna, když jde kamkoliv do vládní budovy? Co cítí radikální feministka, pokud před vchodem uvidí sochy mužů (pokud navíc byli skutečně patriarchální, což ti staršího data nepochybně byli?) Nemyslím si, že „pocity“ jsou argument, na který by měl být brán nějaký speciální zřetel, protože bychom se dostali do situace, že všechno může urazit všechny a proto bude nejlepší všechno odstranit.
Co s Konfederací? Bojovala za otrokářství ale taky za nezávislost na federálním mocenském centru. Lincoln, který považoval za svůj naprosto prvořadý úkol udržení celistvosti Unie, nabídl jižanům, že pokud se neodpojí, tak zahájí jednání o přijetí otrokářských ústavních dodatků (které pak CSA měly ve své ústavě) do ústavy USA. Otázka je, jak realistické by to bylo (jestli by to severní státy překously), ale pokud by k tomu došlo a pokud by jižané netoužili po samostatnosti, bylo by to pro věc svobody ještě daleko horší, než to, co se stalo.
Z hlediska práva na samostatnost bojovali jižané v obranné válce a za princip, který je také pro svobodu důležitý – princip secese. To, že ho pošpinilo otrokářství, je jejich hanbou, ale to, že nechtěli podléhat vzdálenému mocenskému centru – to zůstává zásluhou, na kterou by se nemělo zapomínat a která by se neměla úplně přehlížet.
Jak to tedy zhodnotit? Jižané měli právo se odtrhnout a otroci měli právo se u nich vzbouřit a vydobýt si svobodu – i s pomocí dobrovolníků ze severu.
Robert Lee, když dostal od Lincolna nabídku vrchního velení Unijní armády, strávil bezesnou noc ve složitých úvahách a nakonec se rozhodl, že jeho věrnost patří jeho rodnému místu a Virginii a nikoliv federální vládě. Stejně tak bych si přál, aby dnes lidi – pokud se rozhodují mezi Evropskou unií a svou vlastní rodnou lokalitou, projevili spíše lokální věrnost a lokální patriotismus.
Je možné, že když se někdo dnes dívá na sochu Leea, nevidí v tom symbol bělošské nadřazenosti, ale právě tohle? Nebo potomci konfederačních vojáků, kteří ve své většině z otroctví nijak neprofitovali a šli bojovat třeba proto, že Unijní generál Sherman vyznával pojetí totální války a při svém tažení k moři vypálil a zničil všechno, co přišlo jeho armádě pod ruku?
Robert Lee zdědil otroky po svém tchánovi spolu s jeho zadluženou usedlostí v roce 1857 a všechny otroky propustil v roce 1862 – ještě tři roky před koncem války a před emancipační proklamací. Jak s nimi zacházel, o tom jsou rozporuplné zprávy, nicméně pravděpodobně byl ve stejné situaci jako Jefferson – otroci, kteří figurovali jako zástava za dluh, nemohli být legálně propuštěni, dokud dluhy nebyly splaceny. (Jefferson byl neustále zadlužený).
Vrchní velitel Unie a pozdější prezident Ulysses Grant se také přiženil do otrokářské rodiny. Jeho tchán vlastnil větší počet otroků a čtyři domácí otroky dával k dispozici své dceři – Grantově manželce. Ti se dočkali svobody až po konci války.
Takže to je mých pět centů. Nemyslím si, že čistka proti sochám čemukoliv konstruktivnímu prospěje a spíš je to jen další chrstnutí benzínu do už tak napnutých vztahů v americké společnosti, kde se krajní póly vybičovaly svou rétorikou až do nepříčetnosti.
