Zákon č. 117/2001 o veřejných sbírkách totiž v ustanovení § 8 odst. 2 říká:
Konání sbírky skončí dnem uvedeným právnickou osobou v oznámení podle § 5 odst. 2 písm. c), popřípadě dnem uvedeným v rozhodnutí příslušného krajského úřadu (§ 21 odst. 1), nejpozději však do 3 let ode dne oznámení sbírky.
K tomu navíc podle § 25 odst. 1 písm. a) při nesplnění dané povinnosti (tedy pokud by sbírka pokračovala po uplynutí uvedené lhůty) lze právnické osobě, která sbírku koná, uložit pokutu až do výše 500 000 Kč.
Stát, který si ve dvacátém století uzurpoval bezprecedentní moc v oblasti sociálních a zdravotních služeb, dříve spravovaných občanskou společností, tu přidáním jednoho paragrafu pošlapává přirozenou solidaritu mezi lidmi, která, jak se ukazuje, funguje přes „efekt vytěsňování“ stále docela dobře. Konkrétním důsledkem je v tomto případě obrovský problém lidí, kteří ze všeho nejméně potřebují, aby jim někdo házel klacky pod nohy.
Zajímalo mě, proč toto ustanovení existuje. Důvodová zpráva, ostatně jak je u českých zákonů zvykem, skýtá opravdovou lahůdku:
Nově se stanoví omezení doby konání sbírky, které současná právní úprava neobsahuje. Sbírky byly dosud povolovány i na dobu 10 a více let. Zkušenosti z dosavadní praxe ukazují, že tříletá lhůta je optimální.
Jak vidno, není. Odhaduji, že úvaha předkladatele (vlády) mohla vypadat asi takto: Většina sbírek skončí do tří let, tak delší dobu prostě zakážeme. Komu to prospělo, těžko říci. Připadá mi to analogické situaci, kdy máte v obchodu na výběr mezi banánem zralým a nezralým, a protože si lidé časteji kupují jen jeden z nich, ten druhý ať tedy radši není vůbec.
Otázky na zákonodárce by byly: z jakého pohledu je to podle Vás optimální? Optimální pro koho? A jak víte, jaká je optimální doba čehokoli v sociální realitě? Z toho, že něco jest, ještě nelze dovoditi, že to býti má…
Nepodezírám zákonodárce ze zlého úmyslu. Nutné informace k provedení správného rozhodnutí (třeba o tom, jak dlouho má trvat sbírka) z jejich povahy nelze centralizovat do jednoho místa, nelze plánovat pravidla pro jednání lidí bez ohledu na ně samotné. Důsledky mohou být neblahé, jak ukazuje zmiňovaný případ.
Je načase, aby zákonodárci přestali mít pocit, že lidé jsou jakýmisi ozubenými kolečky, které je třeba promazávat a správně umisťovat do jemného mechanismu hodin představujících společnost a sami sebe přestali vidět jako pečlivé hodináře.
