Když byla před téměř 30 lety poprvé vydána tato kniha, byl na Západě rozšířen názor, že kapitalismus je nespravedlivý a nemorální a že je na nejlepší cestě být vystřídán centrálním plánováním a kolektivismem. Na Východě byly tyto názory rozšiřovány gigantickou propagandou a dezinformacemi a byrokracie ve stejné době oslavovala výsledky sovětského systému. Sovětský kolektivismus byl podle Chruščovových památných slov předurčen k tomu, aby nás „pohřbil“.
Od té doby běžely události na Východě a Západě zcela odlišně, než předpovídala většina západních intelektuálů. Co se odehrálo na Východě, znáte lépe než já, proto se soustředím na Západ.
Kampaň za znárodnění průmyslu a detailní centrální plánování, odehrávající se po druhé světové válce, na Západě ztratila dech, když socialisté poznali, že znárodnění je receptem na plýtvání, neefektivnost a byrokracii. Odstraněním ziskového motivu se nedosáhlo očekávané vyšší produktivity. Detailní centrální plánování bylo v rozporu s lidskými svobodami, které se lidem usadily v podvědomí, a centrální plánování se stalo politicky neudržitelným. Proto socialisté přesunuli své úsilí od znárodnění výrobních prostředků ke znárodnění výsledků výroby, od detailního centrálního plánování k budování státu blahobytu, fi nancovanému vysoce progresivními daněmi.
Když byla tato kniha napsána, byl tento trend ke znárodňování výsledků výroby už výrazně prosazen. Vládní výdaje ve Spojených státech už do 60. let přesáhly třetinu národního důchodu a tento podíl byl ještě vyšší v Británii a skandinávských zemích. Tato tendence zůstala zachována po několik desetiletí a byla pouze zpomalena, ne však odstraněna, volbou Ronalda Reagana ve Spojených státech a Margaret Thatcherové v Británii. Ve Spojených státech dnes vlády přímo utrácejí částku rovnající se téměř 45 % národního důchodu a žádají po soukromých osobách a podnicích dodatečné výdaje.
Vlády ve Spojených státech nepochybně ovládají celkově více než polovinu produktivních zdrojů společnosti. V tomto smyslu jsme dále než v půli cesty k dokonalému socialistickému státu. Nyní by však stěží nějaký občan Spojených států nazval svou zemi socialistickou, a to z jednoduchého prostého důvodu. Několika málo občanům je poskytována nezanedbatelná část jejich blahobytu prostřednictvím vládních programů. Tyto programy jsou však většinou sebezničující, neboť prostě někomu berou, aby mohly dát jiným. Například farmáři produkující mléko jsou subvencováni, aby se udržely vysoké ceny mléka, stejně jsou subvencovány školy a chudí a postižení, aby si mohli koupit drahé mléko.
Jak jsem napsal v této knize: „Většina nových činností, které vláda v posledních desetiletích podnikla, nedosáhla svých cílů. … Tato opatření jsme si mohli dovolit a překonat jen díky mimořádné plodnosti trhu. Neviditelná ruka byla silnější pro pokrok než viditelná ruka pro regresi.“
Dnes půjdu mnohem dále. Síla viditelné ruky na cestě zpět ohrožuje překonání síly neviditelné ruky prosadit pokrok. Ekonomika Spojených států je stále ještě nejproduktivnější ekonomikou světa. Nyní se však trápíme vážnými sociálními problémy, které vyplývají přímo z vládních opatření. Části New Yorku, které vypadají jako rozbombardované oblasti, jsou přímým důsledkem vládní regulace maximální výše nájemného, které vlastníci domů mohou žádat. Stejně žalostné podmínky bydlení v jiných městech jsou výsledkem státní výstavby a subvencování bydlení, restriktivních vládních nařízení o bydlení a předpisů o bydlení v různých oblastech. Vzdělání je v krizi. Současná generace ve Spojených státech je první v naší historii, která bude méně vzdělaná než její rodiče, a to se týká zvláště chudých a postižených – v důsledku žalostného stavu škol v městských centrech. Důvod? Školy jsou převážně státním monopolem. Právo a pořádek se hroutí, centra našich měst se stávají nevhodnými k životu, roste zločinnost, věznice jsou přeplněné, přestože se staví v rekordních termínech. Důvod? Takzvaná válka proti drogám je vedena neúspěšně. Vytváří vlnu násilí a zločinu a v mnoha případech postihuje zcela nevinné oběti. Věznice jsou přeplněny lidmi zavřenými za obchodování s drogami, přesto však ilegální obchod s drogami přežívá. A tato litanie pokračuje.
To vše má přímý vztah k Československu. Přes problémy, s nimiž se Spojené státy potýkají, má velká část jejich obyvatel životní úroveň, kterou jim závidí většina obyvatel světa. Proto to může Československo svádět k tomu, aby považovalo Spojené státy a jiné západní země za svůj vzor v domnění, že zavedení moderního státu blahobytu by mělo být vlastním cílem. Tento cíl by mohl být uskutečnitelný, ať už je žádoucí, či ne, v Československu 1939, kdy bylo jednou z nejproduktivnějších a nejbohatších zemí světa. Neviditelná ruka by snad mohla mít dostatek síly nést náklady spojené se zavedením státu blahobytu. Čtyři desetiletí socialismu však uvrhly Československo do stavu, v němž se nachází. Václav Klaus říká: „Třetí cesta je cestou do třetího světa“.
Dnešní Spojené státy nejsou správný model pro Československo. Správným modelem je Československo třicátých let, Spojené státy před první světovou válkou, Británie 19. století anebo snad nejnovější příklad – Hongkong v období před tím, než se Britové dohodli s Číňany o jeho převedení pod čínskou správu. To je model, který jsem se pokusil načrtnout v této knize – konkurenční kapitalistická společnost, pevně založená na soukromém vlastnictví a svobodném trhu. Tato slova jsou možná už tři desetiletí stará, ale tyto ideje platí neomezeně. Pochází z úvah mých předchůdců a staletí zkušeností.
Československo má velkou příležitost, ale čelí také velkému nebezpečí úpadku a stagnaci hospodářství. Věřím, že tato útlá kniha pomůže chopit se příležitosti, která povede k vytčenému cíli – svobodnému a prosperujícímu Československu.
Milton Friedman
Hoover Institution
3. května 1991
Stanford, California, USA
